(bez filtru a nepasterovaná)
Realita. Co to je? Zdánlivě jednoduchá otázka. Proč? Protože existují reality minimálně dvě. Skutečná a individuální.
Běžná definice dle mne je "Realita je vše co jsme schopní vnímat všemi svými smysly a rozumem." Aneb na co si mohu sáhnout, to je zaručeně skutečné. No, co se sáhnutí týká, obvykle to platí. Háček je v tom, že tahle realita závisí čistě na nás a našem vnímání.
Pro někoho kdo se narodí slepý je červená barva asi stejně reálná jako přistání na Měsíci. Ví, že to tak nejspíš je, ale nemůže si to nikdy ověřit. Stejně tak naše smysly nám dodají jen tolik informací kolik dokážeme vnímat a už jen tím se vnímání reality pro každého liší. Lidé jsou více či méně citliví na barvy, někteří jsou i barvoslepí a tak je to v podstatě se všemi smysly. Někdo slyší jako příslovečný netopýr, někdo je hluchý jak poleno. A tak dále.
Jenže, vnímání skutečnosti se neskládá jen z toho, že něco zaregistrujeme pomocí svých smyslů. V další řadě totiž musí mozek nějak interpretovat výstup z těch smyslů. Což pochopitelně je další věc, kterou dělá každý mozek a tedy člověk trochu jinak. A pak tu máme tu poslední záležitost.
Vnímání událostí
Můžete si vybrat libovolnou událost ve vašem životě, libovolné svědky té události a i když se budete na něčem shodovat v tom "co se vlastně stalo", tak se většinou najde i něco na co budete mít rozdílný názor. Můžu dát extrémní příklad ze skutečnosti.
Terorista dojede na kole ke skupince vojáků, kteří právě rozdávají školní potřeby dětem před školou. Zastaví či zpomalí a odpálí bombu. Čtyři vojáci zemřou a spolu s nimi dvanáct dětí. Což je přesný popis reality. Tedy alespoň tak přesný jak jsme se ho mohli dozvědět. To ovšem lidem vůbec nebrání udělat si velmi odlišné výklady téhle skutečnosti.
Názor veřejnosti se v případě domoviny vojáků dělí převážně na ty, kteří si myslí, že si to vlastně zasloužili, neb jsou to žoldáci. Pro druhou část jsou hrdinové, protože se nechali hrdinsky zabít. Co se světové veřejnosti týká, tak část vidí událost jako úspěch ve válce proti Západu. A dotyčný sebevražedný útočník je hrdina. Který zcela jistě přijde do ráje. Západ si myslí, že to byl další sebevražedný magor a ti čtyři vojáci byli hrdinové.
Která strana má pravdu? Žádná.
Realita je totiž jen to, že jeden člověk zabil sebe a 16 dalších. Zabil je protože byl přesvědčený, že dělá správnou věc. Stejně jako byli o správnosti svého konání přesvědčení ti čtyři dospělí, které zabil. A těch dvanáct dětí? Ty pravděpodobně nebyly přesvědčené o ničem, protože místo toho aby dospěly jsou prostě mrtvé. Jen proto, že dospělí lidé se navzájem přesvěčují pomocí smrtících prostředků o své verzi skutečnosti.
Jsem si docela jistý, že i vy máte na tuhle událost svůj názor. Otázkou není ani tak, jaký ten názor je, ale proč ho takový máte. Je vám líto vojáků? Proč? Potěšil vás útok? Proč? Nevíte, že tam byly děti? Proč?
Odpovědí je prostě jen to, že jste se zachovali při vyhodnocování situace podle svého zkušenostního filtru, kterým jste následně přefiltrovali události a vytvořili vlastní názor. Může se shodovat s nějakou většinou, nemusí se shodovat s nikým. Ale je to vaše verze reality. Popis zkušenostního filtru je v předchozím článku.
Pokud byste byli schopní vidět událost skutečně jaká je, tak je dost pravděpodobné, že vám bude opravdu hodně špatně. Realita, ta skutečná, bez filtrů je totiž poměrně dost odporná záležitost. A kromě toho je to dosti namáhavé zkoušet pochopit svět jaký opravdu je. Že to nejde?
Jde, ale předem varuji, že pokud dospějete ke shodě s mými názory, tak se nebudete cítit ani o trochu lépe. Pravděpodobně spíš naopak. Svět je dosti hnusné místo, víme?
Svět je
Trochu přeháním, svět není ve skutečnosti hnusné místo. Svět prostě je. Naše vnímání z něj dělá to co je. A pokud je na světě něco špatně, tak je to lidstvo, nebo alespoň většina z něj. Lidstvo je ve své podstatě virus. Což je něco co většinu lidí vlastně moc netrápí, protože vidí svět přesně tak jako chtěji vidět, ne takový jaký je. Naskýtá se otázka, proč tomu tak vlastně je?
Aby se na tuhle otázku dala najít odpověď, je třeba nejdříve pochopit jak funguje člověk z hlediska jeho motivací v životě. Libovolný člověk, protože design je totožný. A díky tomu, že návrh je totožný, tak i mechanismus skrytý za jeho fungováním je pochopitelně také identický.
Dalo by se říci, že design člověka je vadný. A z učité části je to pravda, nicméně prostě se nedalo předpokládat jak se věci vyvinou. To se stává, když dáte něčemu svobodnou vůli. Takže co vlastně pohání lidi?
Lidský motiv
Bylo by hezké říci, že člověka pohání láska. A do určité míry je to pravda, jenže to není láska k životu a jiným tvorům, ne. Člověka v zásadě pohání jen jedna věc a to je láska k němu samému. Jinak se tomu taky říká sobectví. Přičemž asi ani jedno není tak úplně ono, je to jen určitá nadstavba pudu sebezáchovy, který je vlastní každému živému tvorovi.
Dost děsivá vize, že člověk funguje jen na principu sebelásky, že? Navíc, je dost lidí, kteří poměrně očividně nemají rádi nejen nikoho okolo, ale hlavně a především sebe. Je to dáno tím, že tahle prvotní motivace má ráda spoustu oklik, ale vždy je přítomná, byť může být takřka neviditelná.
Kromě toho, že člověk se má rád, tak ho pohání též biologie. Matka má za normálních okolností ráda své děti hlavně kvůli mateřskému pudu, vlastnímu též většině živých tvorů, tedy alespoň těm co jsou takto navržení. Že tomu tak není vždy je prostě proto, že člověk má svobodu se rozhodovat a některé matky nepřekvapivě dají přednost hlavně své vlastní osobě. Nebo čemukoliv jinému co zrovna jejich žebříček hodnot považuje za důležité podle nich.
Partnery v životě hledáme nejen kvůli tomu, že nám to dělá dobře, ale pochopitelně ten prvotní důvod je biologie. A protože máme rádi jedině sebe, tak své biologii musíme učinit zadost. Teda za předpokladu, že se jí prostě nerozhodne ignorovat.
Dá se takhle pokračovat i dál, ale není to třeba. Člověk funguje na principu sebelásky a biologie. A svobodné vůle.
Samozřejmě, že se mnou bude dost lidí nesouhlasit, protože oni přece dělají spoustu věcí naprosto nezištně a jsou "dobří" lidé. Už jen to samotné tvrzení je vtip a dokazuje, že lidé jsou naprosto neschopní dělat věci nezištně, protože pokud někdo napíše, že "pomáhá někomu nezištně a je dobrý člověk" je poměrně jasné, že to dělá hlavně kvůli tomu, aby vypadal jako dobrý člověk. Tedy kvůli sobě. Veškerá dobročinnost je páchána kvůli vlastním a velmi osobním důvodům. Což neznamená, že je to vždy špatné, jen to prostě tak je.
Asi skoro všichni lidé budou mít problém si přiznat, že úplně vše co dělají je kvůli nim či jejich biologickým pudům. Proč? Protože na to aby člověk dokázal vidět realitu jaká je a současně v ní žít potřebuje opravdu hodně vysokou psychickou odolnost. Naprostá většina lidstva dává přednost tomu si vytvořit svůj zkušenostní filtr, patřičně ho obarvit emocemi a používat celý život. Protože je to pohodlné. A proč to dělají? No kvůli sobě přeci.
V podstatě nepotřebuji, aby mi někdo věřil. Jen si kvůli sobě rád uspořádávám myšlenky buď komunikací s někým, nebo prostě psaním myšlenek na papír. Že je virtuální z něj nedělá o nic méně skutečný. Ale, proč nedat pár příkladů onoho základního lidského motivu. Začneme třeba láskou.
Láska
Má nesčetně podob, ale všechny jsou v základu stejné. Lidstvo se snaží tohle téma nějak uchopit, více či méně úspěšně, prakticky od doby co si umí písemně předávat informace. Pravděpodobně i předtím, ale to nezjistíme.
Co skutečně je láska? Co to znamená mít někoho rád a proč by měla motivací být láska k sobě? No nejspíše proto, že náš objekt lásky (ať je to naprosto cokoliv) máme "rádi" či "milujeme" protože nám to dělá dobře. Ne kvůli objektu, ale naprosto čistě kvůli tomu, že nám to dělá dobře. Je vcelku jedno jestli je ten důvod víc biologický či psychologický.
V případě normálně definovaného vztahu (dva lidé) jsou spolu ty osoby proto, že si navzájem poskytují zdroj příjemných pocitů. A pokračují v tom tak dlouho dokud to jde. O nic jiného nejde. Dalo by se říci, že láska je forma výměnného obchodu. Málokdy zrovna rovná výměna, protože jde vždy o to kdo si dokáže urvat na druhém víc a kdo naopak víc rád trpí.
Ne pochopitelně to ti lidé nedělají vědomě. Teda pokud nejste sociopat, ti to nejspíše dokážou. Ovšem nedokážou něco cítit, takže to pro ně žádná výhra není.
Život
Proč lidé žijí a pokračují v životě? Kvůli sobě, pochopitelně. Nebo snad můžete žít život někoho jiného? Překvapivé množství lidí se o to snaží a nepřekvapivé množství lidí v tom selže. Tedy všichni co to zkouší. A ani za vás váš život nikdo žít nemůže. Ale můžete to zkusit. Nechte všechny rozhodnutí, prostě úplně vše na někom jiném. Schválně jak dlouho zůstanete naživu.
Ne, člověk je tvorem naprosto sobeckým hlavně proto, aby žil svůj život a byl schopný ho také nějakou dobu přežít. Kdyby si toho člověk byl naprosto vědomý, svět by byl značně lepším místem k životu. Divné, že? Jak by mohlo absolutní sobectví vést k lepšímu stavu světa?
Smrt
Proč lidé pláčou a truchlí pro mrtvé? Proč naše takzvaná civilizace trpí takovou obsesí smrtí? Proč se bojíme smrti? No pokud jste aspoň trochu normální, tak se bojíte, protože si jste schopní přiznat aspoň trochu, že se máte rádi a když se máte rádi, tak zcela pochopitelně nechcete zemřít. Ne všichni se bojí smrti jako takové, ale spíše toho co bude pak. Smrt je jen moment, to potom je neznámá. A neznáma se bojí vše.
A co se truchlení a pláče kvůli mrtvým týká? Lidem nejde o to, že dotyčný zemřel, lidem jde o to, že přišli o to co jim ten mrtvý dával, či dával světu. Jde vždy jen o nás.
Víra
Ultimátní schopnost lhaní sama sobě. Tedy, alespoň většina běžných náboženství. Lidé se uchylují k víře, protože nejsou schopní chápat sami sebe, nejsou schopní věřit sami v sebe a potřebují něco, nějakou užitečnou lež, která by jim dala jednoduché, takřka instantní řešení jejich problémů. Je to vlastně určitá forma neschopnosti srovnat se skutečností. Přidáte další filtr před váš zkušenostní. A najednou je vše jasné, krásné a hlavně tak jednoduché. Konečně nemusíte myslet. Proč to děláte? No kvůli sobě. Myšlení bolí a realita taky.
Odpověď na původní otázku
Proč je svět ve stavu jakém je? Kvůli tomu, že lidé jsou sobecké bytosti? Ne. Svět je ve stavu jakém je, protože lidé jsou sobecké bytosti a hlavně pitomé bytosti, které jsou schopné jen jedné věci. Neustále lhát sami sobě. A taky očividně naprosto neschopné vidět věci jako celek a ne jen jejich hloupé malé osobní kousíčky. Což souvisí jedno s druhým, protože právě jejich lhaní sami sobě je omezuje.
Podobnost mezi viry a lidstvem je v tom, že virus se neumí podívat na celek a přestat žrát svojí oběť dokud je čas. Ne, virus jí sežere kompletně a pochopitelně zemře. Nicméně virus nemá na výběr. Je to jeho design.
Ta zásadní chyba člověka a lidstva je, že nechce vidět skutečnost jaká je a hlavně nechce vidět svět jako celek, kterým je. Ono sobectví samo o sobě totiž nemusí být nějak negativní. To, že děláte dobré věci pro někoho jiného kvůli sobě (byť třeba nevědomě) vůbec nic nemění na tom, že děláte dobrou věc.
Problém je v tom, že lidé jsou omezení. Nechápou, že jsou součástí světa a že kdyby se laskavě všichni snažili, aby svět fungoval lépe tak následně bude i jim značně lépe. Nemají se snažit kvůli ostatním, mají se tak jak jsou nadesignovaní, snažit hlavně kvůli sobě.
Bude člověku lépe, když tohle vše pochopí a přijme? Možná, možná taky zešílí. Ale, žijem kvůli sobě, tak si zkuste přiznat, že sami sobě za něco stojíte a mějte se o něco víc rádi. Třeba pak zkusíte změnit k lepšímu aspoň svůj malý osobní svět a všechno v něm. Kvůli sobě. Ostatně, je to váš svět, nikdo to za vás neudělá.
Co zbylo
Většina toho co jsem popsal je otázkou podvědomí, málokdo funguje s vědomím, že dělá vše kvůli sobě, už proto, že málokdo si to umí přiznat, nebo na to vůbec přijít. Lidé málokdy chápou proč dělají to co dělají a jediné na co většinou přijdou jsou různá jména pro různé zástupné důvody. Protože mají své filtry víry, emocí a zkušeností a mají je tuze rádi. A přemýšlení je tak těžké.
Zajímavá věc na tom co víte není, že "vědomosti znamenají moc", ale že se dají k něčemu použít. Třeba i k dobrým věcem. Nebo špatným. To je na vás.
Žádné komentáře:
Okomentovat