Nějaká slova o lásce..

  Kdysi, což je přesně 5 let zpět, sem napsal něco málo o lásce. Ne, že by slušná část toho nebyla stále vcelku pravdivá, ale člověk se může vyvíjet když chce. Měnit názory. Když chce. A taky když už někdo píše, tak většinou píše z nějakého důvodu, případně pro někoho. To jsou dobré důvody napsat něco dalšího, z jiných důvodů, pro někoho jiného. Nejlépe pro sebe. Ostatně, moc lidí to tu nečte a i kdyby ano, tak na tom stejně nezáleží. Ale na čem vlastně záleží?


Tajemství

  Zajímavý cit, emoce, stav mysli, nebo jakkoliv "to" chcete nazvat. Láska je hlavně tajemství, víc než cokoliv jiného. Ne, že by na světě nebylo poměrně dost tajemství, ale zrovna tohle patří společně se smrtí a životem k těm docela důležitým a naprosto neproniknutelným.
  Co je po smrti nevíme a nedozvíme se to, dokud se nám nepoštěstí zemřít. A pak už to nikomu neřekneme. Tudíž tohle nejspíš zůstane tajemstvím navždy.
  Jak vlastně funguje život a proč vůbec žijem, je další záhada, která navzdory veškeré snaze lidstva zůstává stále tajemstvím. Nevěřte, že sme někam pokročili. Život stále stvořit neumíme. A doufám, že nikdy umět nebudeme. Ostatně, stačí co s ním děláme. Netřeba to zhoršovat, ne?
  A láska? Narozdíl od života a smrti, což si vyzkouší každý sám, láska není jistota. Někdo může zažít, někdo nemusí. Navíc to nikdy není to samé. Nejspíš protože je to přece jen o lidech. A lidé, alespoň někteří, jsou relativně unikátní bytosti.


Láska

  Že láska není tajemstvím srovnatelným s životem a smrtí? Vážně? Když namixujete správný chemický koktejl, tak výsledkem bude přinejlepším touha, nebo zamilovanost. Jenže ani jedno z toho není láskou. Nezávisle na tom čemu zrovna věřím, nebo nevěřím, je láska něco podobné kategorie jako duševní nemoci. Ostatně, příznaky a fungování nejsou moc daleko. Ale pointa je spíš v tom, že duševní nemoci jsou přesně jak název říká, nemoci duše. Že se je snažíme potlačovat neúspěšně pomocí lékům (které jsou vlastně jen drogy) a vyhrát nad nimi pomocí "léčení" těla, je jen důkaz toho, jak moc pitomé lidstvo je.

  A stejně jako nemůžete vyléčit duševní nemoc přes fyzické tělo, tak nemůžete vytvořit lásku pomocí chemie. Zamilovanost by při určité úrovni biochemických znalostí a hlavně technologie pro výrobu šla nejspíš nafingovat. Ostatně pomocí drog umíme svá fyzická těla zblbnout skvěle. Jenže zamilovanost je právě jen něco jako libovolná drogová závislost. Nic hlubšího v tom není. Proti drogovým závislostem se dá bojovat, byť ne proti všem úplně úspěšně. Proti zamilovanosti též. Zkuste bojovat proti lásce. Můžete klidně zkoušet stejně dobře vytvořit život, či zjistit co je po smrti. Ostatně, kdykoliv lidstvo zkouší jít proti přírodě, vždy prohraje. Neb lidstvo nechápe, že nejenže některé věci nemůžeme porazit, ale hlavně bysme proti některým věcem neměli ani zkoušet bojovat.


Definice

  Také bych mohl zkoušet definovat vesmír. Ne, že by to někdo nezkoušel. Ostatně, lidé milují definice všeho. Napadne mě něco nového? Nejspíše ne. Takže jak to definovat? Nejsnáze takhle.

"Láska je."

  Prosté, že? Ještě sem četl něco jako tohle: "Láska by se měla skládat ze vzájemného soucitu, respektu a přitažlivosti." Přijde mi to docela trefné. Ale, jaké to vlastně je, milovat někoho?
Upřímně netuším, tedy minimálně co se té vzájemné formy týká. Jak sem napsal, láska není jistota. Ale z té jedné strany bych nějaký ten popis měl.


Jak vzniká láska?

  Vím já? Zamilovanost je otázka chemie. Vždy vyžaduje osobní přítomnost obou osob. Protože jinak k té chemické reakci jaksi nedojde.
  Ale co vyžaduje láska? Na to mám trošku málo zkušeností, ale jde zkusit hádat. Může vzniknout podobně jako zamilovanost. Ale také vůbec nemusí. Prostě v určitém momentu zřejmě zapadne poslední dílek puzzle a místo výsledného obrazu nastane něco jako nukleární apokalypsa. Byť docela příjemná apokalypsa. Shoříte s úsměvem na rtech.
  Láska nezastihne nikoho připraveného. Spíš je to takový teroristický útok ze strany osudu, nebo náhody, jak je libo. Bum a jen čumíme co se stalo. A naprosto netušíme proč. Většinou. Logika vypadá, že neexistuje. Opravdu v lásce není žádný smysl?
  Jasně, je to otázka toho čemu chceme věřit. V náhodu, osud, smysl všeho, nebo naopak nesmyslnost všeho. Pokud si vyberu na chvíli osud a smysl všeho, tak láska obvykle dává smysl. Jediné co člověk potřebuje, je opravdu důkladně se snažit pochopit a poznat tu osobu, kterou miluje. Tedy, pokud to náhodou už neudělal předtím, ale pokud ano, tak mu dřív nebo později dojde odpověď na otázku "Proč?". A samozřejmě, je takřka nutné znát sebe. Což není pro všechny až tak úplně samozřejmé, jak sem si myslel.
  Nic z toho nezaručuje, že láska potom bude dávat smysl. Nejspíše nemusí. Láska totiž jaksi nemá žádná skutečná pravidla. A pokud je má, tak o nich nevím. Ostatně smrt a život taky žádná pravidla nevlastní. Smrt má jen jedno pravidlo, kterým je její nevyhnutelnost. Život a láska jen to, že jsou. A to jsou spíše definice než pravidla.
  Láska prostě je. Její vznik je tajemstvím. A můžem se s tím leda smířit. Na všechny otázky možná nejsou odpovědi. A i kdyby byly, tohle jedna z věcí, které vlastně vědět nechci..


Když miluje jen jeden..

  Dle jednoho filmu, se po příjezdu ambulancí ptají pacienta, aby ohodnotil svou bolest na stupnici 1-10. Možná to tak v USA je. Nemám tušení, nikdy sem tam nebyl. Ale je to dobré měřítko jako cokoliv jiného. Ztráta milované osoby je 10. Láska také. Výhoda smrti je v tom, že lidé jsou definitivně pryč. Tudíž není moc co řešit a člověk má určitou útěchu v tom, že to prostě stačí nějak přežít. Což opravdu stačí. Láska má tu nepříjemnou vlastnost, že pokud dotyčnou osobu nechcete zprovodit ze světa, nebo sebe, tak to jen tak neskončí. Samozřejmě, pokud je láska vzájemná, tak tohle řešit nemusíte. Ale tahle varianta se vidí spíš v těch filmech, než v reálném světě. Jednostranná láska je naopak docela běžnější záležitost.

  A že vám někdo někdy bude tvrdit, že nemůžete milovat někoho, "když ho vlastně neznáte" či "nejste vůbec spolu". Jo, až bude mít láska nějaká pevně daná pravidla, tak to bude fakt pěkný. Jenže svět není americké movie. A to koho budete milovat sice má určitou logiku, ale naprosto žádná pravidla. Takže dotyčným co si tohle myslí, můžeme popřát, aby se jim tahle jednostranná varianta taky poštěstila. Až na to budou duševně pomalu umírat, tak se jim můžem smát. No, mohl bych, kdybych nevěděl jaké to je. Osobně si myslím, že jsou i příjemnější způsoby jak umřít. Pravděpodobně jakýkoliv jiný. Kdyby se dala láska použít místo waterboardingu, teroristé by přestali existovat, protože by vyzradili vše na první pokus.

  Ještě bych dodal, že lidé co takhle milují poprvé (a dost možná pro ně naposled, pokud nejsou emocionálně dostatečně vytvrzení) jsou poněkud křehcí. Takže pokud se okolo vás vyskytuje nějaká takhle "šťastná" bytost, buďte trošku ohleduplní. Můžou se docela snadno rozbít. Tedy, ještě dříve, než se eventuálně rozpadnou sami. Takže, buďte ohleduplní, aspoň pak nebudete mít výčitky svědomí. Pochopitelně mírná až šílená emocionální nestabilita jde ruku v ruce s touhle formou lásky. Nečekejte, že se dotyční budou chovat nějak zvlášť příčetně. A pokud ano, tak rozhodně ne dlouhodobě.


Šťastná láska?

  Jaká je láska, když je šťastná? Jo to kdybych věděl. No, když vemu v úvahu tu jednostrannou variantu s tím, že v reálném světě věci končí spíš blbě, než dobře, tak si nejsem jistý, jestli to vůbec chci vědět. Natož vyzkoušet. Naštěstí láska není ani jistotou, ani povinností. Jinak by se lidstvo vysebevraždilo.
  Nepíšu samozřejmě vždy úplnou pravdu. Bylo by to nudné a nebezpečné. Vím jaká je láska když to vyjde, byť třeba jen na moment. Nebo pár dní. No, lepší droga není. A pochybuju, že se člověk může cítit šťastnější. Nebo pro některé z nás, zjistí jaké to je cítit se šťastný. Na ten moment. Nebo den. Což je přesně ten důvod proč lidé chtějí skutečnou lásku, proč chtějí milovat a proč chtějí být milováni. Protože chtějí být šťastní. Všichni a bez vyjímky. Nečekejte ale, že vám to někdo přizná. Pokud jsou lidé v něčem dobří, tak v tom lhát sami sobě stejně jako všem ostatním okolo. Ale já lhát nemusím nikomu.


Co dělat, když..

  Když to není ta šťastná varianta? Utéct. Tak daleko jak jen můžete. Zalézt do jeskyně a přežívat ze dne na den. Není to trvalé. Ne, že by vám někdo mohl dotyčnou osobu vymazat z paměti. Možná tak elektrošoky, nebo úraz hlavy. A za normálních okolností to dost trvá, než to půjde snést. Jak dlouho je otázka každého. Někomu rok, někomu roky. A jednodušší osoby, třeba jen půl roku. V tomhle případě je lepší být hloupější a emocionálně mrtvější. I tak to bude bolet.
  Nemůžete někoho přimět vás milovat. Klidně si to zkuste, ale nejde to. Prostě buď máte štěstí nebo ne. A pokud ho nemáte, tak moc možností není. Kromě útěku je samozřejmě možnost zůstat. V životě obvykle máme víc než jednu možnost. Ne že bysme jí vždy viděli a vnímali.
  Pokud dotyčná osoba alespoň toleruje nebo naopak má i ráda vaší přítomnost, tak můžete zůstat. V opačném případě je odchod opravdu jediné dobré řešení. Samozřejmě, že se můžete zabít. Ale zabíjet se kvůli někomu kdo vás nejenže nemá rád, ale ani netoleruje je už vážně hodně pitomé. Prostě si zkuste říct, že tentokrát to osud fakt posral a eliminujte dotyčnou osobu kompletně ze života. Ono to přejde. Časem.
  Zůstat poblíž osoby, co vás buď toleruje nebo má i ráda má svá rizika. Za prvé se musíte dokonale ovládat a nesmíte překročit určité hranice. Což znamená nebýt příliš otravní a v žádném případě nepřehánějte důkazy své náklonosti. A pokud možno, vůbec nezmiňujte svou lásku. Nikdy. Jak dlouho budete trpět? To je víceméně na vás. Většině rozumných lidí časem dojde, že to nikam nevede a dají si odchod. Určitá část zůstane.

  Rozhodnutí "zůstat" může být i konečnou. Nečekejte, že vás to v přítomnosti dotyčné osoby někdy přejde. Nepřejde. A ani to nepřestane bolet. V určitém momentě to vzdáte a vyberete si nějaký hezký či nehezký způsob jak umřít. Tipuju, že nějaký extra tuhý jedinec by to mohl vydržet i do konce normálního života. Z určitého úhlu pohledu to není až tak špatné. Proč to není špatné pochopíte jen tehdy, pokud někdy takhle budete milovat. Jen je to nesmírně bolestivé a poměr štěstí vs bolest je asi tak 1:1000. Určitou logiku to pochopitelně má, protože láska v jakékoliv formě je hodně vzácná záležitost. A kromě toho přežít lásku víckrát za život je hodně náročné. Takže i první pokus se jeví dost často jako pro vás poslední.

  Výhoda lásky je, že poté co odezní ta prvotní mírně fanatická fáze, tak většina lidí může docela svobodně uvažovat (za předpokladu, že má šanci získat nějakou vzdálenost mezi sebou a osobou kterou milují). Takže si člověk může rozhodnout jestli chce žít nebo ne. Pokud náhodou nejste schopní to rozhodnout, protože je osoba moc blízko, vemte si dovolenou. Dlouhou.


A co když..

  Zkusím zvítězit za každou cenu? Milovat za oba? Udělat cokoliv? Tak umřete. Nevyhnutelně. Nevím jestli je v takovém stavu vůbec možné uvažovat, ale pokud to jde, tak by si člověk měl zkusit uvědomit, že porazit primární síly přírody (nebo.. kdoví čeho, vesmíru?) nelze. A že nemůže prostě nikdy vyhrát. To není poraženecký přístup, to je rozumný přístup. Jenže, v tomhle stavu je málokdo rozumný. A pokud to zkusí tímhle způsobem, konec je takřka nevyhnutelný. Jen doporučuju ten konec jaksi dotáhnout do opravdového konce, protože pokud do něčeho dáte vše, tak z vás opravdu nic nezbude. A vám se povede umřít bez smrti.
  Být zombie není fajn a pokud si myslíte, že vás někdo někdy zachrání, tak to sotva. Žijem totiž ve skutečném světě, kde nejsou a nebudou nikdy zázraky. Jinak řečeno, bude na vás sráti i pes, protože budete smrdět zoufalstvím na míle.

  Takže pak budete jen trpět a trpět, dokud to prostě nevzdáte a nedokončíte co jste měli už dávno. Shrnuto a podtrženo, pokud zkusíte získat lásku za každou cenu, jediné co získáte je vlastní konec. To bych mohl snad i zaručit.


Proč?

  Proč to proboha děláme? Kvůli štěstí. Protože musíme. Protože něco v nás je tak nastavené. Naše duše pravděpodobně. Protože pokud je libo nějaký univerzální smysl existence, tak tohle je jeden z nich. Láska má spousty podob a většina z nich dává smysl existenci na téhle planetě.

A cože je ta láska? Láska je stav duše. A každá duše je jiná. Jen některé se k sobě hodí víc než jiné. A některé k sobě prostě patří.


Dodatek
Můžu se jevit jako schizofrenik, nebo prostě jen šílenec, protože moje názory si dost často mírně či více odporují. Nicméně nejsem, jen prostě nemám rád jednoduché lidi a jednoduché jednostranné názory. 

Unifikovaná teorie víry

  Tentokrát se nebudu snažit o nějaký objektivní náhled. Takže bude můj subjektivní. A mírně navážu na to co sem napsal minule.

  Taková zdánlivě nezásadní otázka pro dnešní ČR. Co je to víra? Oficiálně je tahle země z větší části ateistická, prakticky ale není. Jen nejsou všichni oficiálně zrovna křesťané. A pokud už jsou, tak se k církvi zrovna moc nehlásí. Ono z historického hlediska to je docela pochopitelné.

O co skutečně jde (aneb víra v blbosti)

  Všichni lidé v něco věří. Protože jejich pohled na svět se skládá hlavně z toho, že v něco věří. V podstatě jejich existence sama o sobě. I to, že jste ateista je forma víry. Ona se totiž dá zhruba stejně špatně dokázat existence nějakého boha, jako jeho neexistence. Leda byste zkusili věřit, no třeba v realitu. Což je něco co nedělá prakticky nikdo.

  V co tak obecně lidé věří? Třeba v dobro a zlo. A to, že dobro vždy zvítězí. To je taky pěkný mýtus. Dobro a zlo jsou čistě lidské pojmy, nikde jinde neexistují. Navíc jsou silně individuální, podle toho z které strany se na to koukáte. Někteří nacisté byli naprosto přesvědčeni, že to co dělají je správné. Nicméně prohráli a zbylé strany se postaraly, aby byli záporáky po tak dlouho jak dlouho si to lidstvo bude pamatovat. Co by se stalo kdyby vyhráli? No, záporáky by byly pochopitelně poražené strany. Dobro a zlo je totiž jen převlečený zákon džungle. Silnější má pravdu, je jedno jestli ta síla spočívá ve zbraních, intelektu, či tom, že zrovna někdo ovládá média (která jsou mimochodem jedna z nejlepších zbraní vůbec).

  A že ono pomyslné dobro zvítězí? To vyprávějte pozůstalým po libovolných obětech vražd. Co třeba taková Arménská genocida? Nebo Kurdská. Nebo nějaká jiná, třeba Hutuuové vs Tutsiové. Dobro nevítězí. Jen prostě jednou vyhraje jedna strana, podruhé jiná. A "dobro vs zlo" se dotvoří podle potřeb vítězů/většiny.

  Náš svět, který se hrdě nazývá civilizovaným, ač k tomu má velmi daleko, se řídí zákony, které jsou vytvořené lidmi, kteří je mohli vytvořit. V případě ČR také lidmi, kteří je tvoří podle toho jak jim vyhovují. A jinde to až tak moc odlišné nebude. Žádná spravedlnost k nalezení tu není, ani jinde. Jen právo silnějšího.

  Zajímavostí je to, že většina lidstva je o existenci dobra a zla, či vítězství dobra docela silně přesvědčená a věří v ně. Navzdory tomu, že realita neustále dokazuje opak. Osobně radši věřím v ráži .40 SW. Jedna rána do hlavy naprosto zaručeně zajistí moje dobro a mojí pravdu.

  V co jiného tak ještě věříme. Vezmeme něco primárního. Třeba čas. Den má 24 hodin, hodina má 60 minut. Rok 365 dní. Měsíc tak nějak různě dní. Proč? No protože tomu věříme. Protože si někdo myslel, že je dobré to takhle počítat. Že je to v podstatě úplná blbost nějak moc lidí nenapadne.
Pokud už by člověk měl nutkání nějak "správně" počítat čas, tak by měl možná začít tím, že když už teda nám kolem téhle planety rotuje nějaké to mrtvé těleso, které se shodou okolností jmenuje "Měsíc", tak by možná nebylo na škodu, aby naše časové údobí nazvané "měsíc" bylo počítáno podle fází jaksi toho tělesa. Je to bezplatné a naprosto přesné. Takový detail, že člověk je tvořen z větší částí vodou a že Měsíc ovládá komplet veškerou vodu na planetě a že by možná bylo vhodné tvořit kalendář podle toho, protože jaksi nejsme vyjímkou, když je v nás té vody tolik. Nu, asi to nikoho nenapadlo.

  Prostě to naši drazí vědci změřili, tak tomu budeme věřit a budeme přesvědčeni, že je to naprosto správně. Ve skutečnosti je dobrou otázkou, jestli vůbec jde dokázat existence času. Dle mého soukromého pozorování je to zatraceně individuální záležitost.

  Existence Boha. Nebo bohů, libovolných. Bylo by hezké, kdyby nad námi někdo bděl, hlídal, aby se nám nic nestalo, trestal hříšníky a odměňoval ctnostné. Ale vypadá to, že by to tak bylo? Co sem si tak všimnul, nevypadá. Vyvrátit existenci Boha je poměrně těžké, protože nejde tak ani o to, vyvrátit jeho existenci jako spíše přesvědčit lidi, kteří v něj věří o tom, že jejich víra je vadná. A přesvědčit někoho o tom, že to v co věří je blbost, je úkol prakticky nemožný.

  Co se Boha a bohů týká, tak sem zatím nikdy neviděl nic co by dokázalo jejich existenci. Bůh je něco jako duchové, čarodějnice, yetti apod. Dost lidí je přesvědčeno, že existují, ale nikdo to neumí dokázat. Zato existujou miliony podvodů a podvodníků. A dokonce spousta náboženství sdružujících podobně postižené.
Víra podobného charakteru jako je křesťanství je něco jako duševní postižení. Lidé co jsou dle doktorů šílení jsou obvykle docela dost přesvědčení, že jim nic není a že vzít souseda sekerou po hlavě je docela v pohodě. Většina má obvykle opačný názor. Ale v případě křesťanství to skoro nikomu nevadí, protože tahle víra je tu s námi už skorem 2000 let. A uplynulé roky jsou něco jako patent na rozum, který ostatně taky nikdo nemá.

  Pokud by byl Bůh dle křesťanského vidění světa, tak by pravděpodobně buď spláchnul svět další potopou, nebo by minimálně dal dost jasně najevo, že tady je a nelíbí se mu co děláme. A protože nedal, tak neexistuje. Ostatně, řekl bych, že už měl dost příležitostí něco říct. Asi se mu nechce.


  Samozřejmě, svět občas vypadá, že je nadesignovaný nějakým určitým způsobem, že vše funguje tak nějak logicky dohromady (tedy, když se do toho lidstvo zrovna nesere) a že nic není náhoda. Že jo?

  No i kdyby to tak bylo, tak by byla lepší otázka spíš "Proč?". Napadá mě, že kromě toho, že prostě mohl stvořit svět a vše na něm, tak to ze všeho nejvíc vypadá jako takovej pokus, co se zřejmě moc nepovedl. Teda pokud cílem pokusu nebylo zničit pokusné prostředí a vymřít na následky toho. To zatím vypadá na jedničku a je to na dobré cestě. Akorát díky hloupé lidské víře v to, že "vše dobře dopadne" a naprosté neschopnosti vidět skutečnost si toho moc lidí zatím nějak nevšimlo. A už vůbec nepřipustilo, že se tak stane.

  Další otázkou je, pokud to tak je, tak "Co z toho?" a nebo anglicky "Who the fuck cares?". Ono je to nejspíš tak, že je totiž úplně jedno jestli je svět někým či něčím stvořený, stejně tak lidstvo. Protože rozdíl mezi tím, jestli se náš běžný život odehrává ve světě uměle vytvořeném, nebo stvořeném náhodou je naprosto nepodstatný. Jinak řečeno, prostě je to úplně jedno. Existence či neexistence nějakého stvořitele je pro nás nepodstatná. I kdybysme žili v Matrixu, tak je úplně k ničemu to vědět, pokud s tím něco nemůžeme udělat. Víra v podobné věci je naprosto zbytečná.

  Tak proč to tolik lidí dělá? Proč tolik lidí věří v tyhle věci? Zlo a dobro. Čas. Boha? Odpověď je docela snadná. Je to pohodlné, dělají to tak všichni (efekt stáda) a nějaký ten řád v chaosu a víru v něco většina lidí prostě potřebuje stejně jako vzduch. Jinak by mohli zešílet. Naštěstí sem už dávno zešílel, dle běžných parametrů, takže mi to může být jedno.

  Lidé potřebují v něco věřit, stejně jako dýchat. Potřebují své iluze, aby mohli přežít další den. Potřebují své přesvědčení o tom, že vše bude ok, že vše dává nějaký smysl. Že když se budou hodně snažit, tak dojdou nějakého úspěchu. A nedokážou žít s tím, že pravděpodobně stejně jako milardy dalších nebudou nikdy ničím.


A co když..

  Když čistě logicky vezmete libovolnou věc v kterou věříte, tak jí jde obvykle docela snadno vyvrátit, nebo potvrdit. Záleží čistě na tom čemu vlastně věříte i z hlediska argumentů, které použijete. Ona totiž většina takzvané "reality" většiny lidí jsou jen kousky na sebe naskládané víry, které dohromady drží další vírou a to celé díky přesvědčení, že "to tak prostě musí být". Obzvlášť když tomu věří i sousedka odvedle.

  Pokud takhle začnete rozebírat úplně vše, tak dojdete k tomu, že za prvé je zatraceně málo věcí u kterých se dá najít jakž takž jistota "že takhle to funguje". A za druhé, že to co děláte nemá vůbec žádný smysl. Za předpokladu, že vás nezajímá co vlastně je "skutečné" a co ne. Pak to smysl má.  Samozřejmě to má také své výhody. Dá se tak dojít třeba k tomu, co je vlastně podstatné a co není. Kromě takřka garantovaného šílenství a deprese to také dává určitou míru svobody jednotlivce dělat prakticky cokoliv chcete. Za předpokladu, že člověku nevadí případné následky. Takže, co vlastně existuje bez víry?

  Třeba elektřina. Není podstatné jak funguje, ale prostě něco funguje. Když sáhnu do otevřené zásuvky, dostanu pěknou šlehu. Žárovky svítí. Počítač běží. Lednička taky. Kromě toho většina takových základních běžných věcí dokáže fungovat velmi dobře i bez víry a porozumnění tomu "že to takhle funguje". Čas je třeba lidský vynález a není třeba věřit tomu, že funguje, protože fungují hodinky. Neměříme čas hodinkami, ne.. my řídíme sebe sami hodinkami. Takový přenosný bič moderního věku.

  Když nebudete jíst, umřete hlady. Když nebudete pít, umřete žízní. Když nebudete věřit v nic víc než to co je "skutečné", tak vám pravděpodobně hrabne a umřete taky. Tudíž nic z toho nedělejte.


V co také věříme

  Lidé věří, že existuje nějaký smysl života. Samozřejmě, že existuje a je to přesně ten smysl života, který mu dáte. Jediný univerzální smysl života je totiž zachování života. Tedy úspěšná reprodukce. Tak jak je to vlastní čemukoliv živému na téhle planetě. Pročež většina lidstva radši věří tomu, že je tu i "něco víc". Tedy onen smysl života, který musí svému životu dát každý. Vlastně nemusí, to je na vás. Víra ve smysl života je totiž taky jen víra a nic víc.

  A co takhle smrt? Co pak? Další život? Mnoho dalších životů v různých podobách. Nebo nic. Nejpravděpodobnější je varianta "nic". Proč? No, protože za celou existenci lidstva neexistují věrohodné záznamy o tom, že by se někdo vrátil zpět. Jinak řečeno, nevíme. Jasně, bylo by hezké kdyby v tom všem byl nějaký smysl a zrovna reinkarnace by tomu jakýsi smysl dávala.

  Jenže, co když víra v to, že "vše má svůj smysl" je prostě jen tím čím je. Tedy jen vírou. Když se podíváme v rámci možností nezaujatě na svůj život, tak pokud zkusíme na chvíli připustit, že ve skutečnosti žádný další smysl ve věcech není, tak uvidíme, že vše je jen prostě a jednoduše totální chaos. A jediný řád, který v něm nalezneme je že vše funguje na principu akce a reakce. Jak ostatně funguje úplně vše.

  Důvod proč lidé věří v to, že "vše má svůj smysl" je to, že nalézt ve všem "smysl" nebo něco co ho zdánlivě připomíná a ohnout realitu tak aby vyhovovala vlastní logice je docela snadné. A hlavně to úžasně zjednodušuje život. Není tak těžké věřit tomu, že "nic není náhoda", ne? Naopak, je těžší se smířit s tím, že vše naopak je náhoda. A co je pravda, je čistě otázka toho čemu se vám chce věřit.

  Když člověk vezme v potaz svojí existenci jako takovou dojde k pár faktům. Jeho existence je naprosto zbytečná a jeho význam je naprosto nulový. Život jednotlivce nemá žádnou cenu. Dokonce ani život pár miliard nemá žádnou cenu. Kdyby se ze dne na den lidstvo zredukovalo na pár tisíc lidí, tak to nebude žádná ztráta. Z hlediska naší planety a přírody by to byl čistě zisk. Lidstvo jako celek nemá žádnou hodnotu a není přínosem ničemu. Teda pokud neberete virus jako přínos. A jednotlivci nejsou vyjímka.

  Smysl života? Platí co sem napsal, nějaký mu dejte, nebo se prostě jen rozmnožte a chcípněte. Účel splněn.
Chování během života? Co si urveš to budeš mít. Obecně platí zákon schopnějšího (ono totiž ne vše jde vyhrát silou, byť větší kladivo je většinou prostě větší kladivo). Morálka a zákony? Dobro a zlo? Nemají význam a smysl. Jediné co je podstatné je být na správné straně, tedy té co vyhrává. Vítězové píšou dějiny, ne poražení. A i když je psaní dějin naprosto zbytečné, tak prostě je lepší být na straně co získá a ne té co ztratí.

  Délka života bývá dneska jako ukazatel kvality. Což je docela solidní bullshit. Někdo může mít za 20 let lepší život, než jiný za 100 let. Obecně je asi fajn žít dokud to má smysl. Je dobré umět odejít včas. A že po smrti není nic? Co na tom sejde, je to jen motivace aby vše do té doby za něco stálo.


Co s vírou?

  Samozřejmě, většina lidí nedokáže bez víry fungovat. Pointa je v tom, aby člověk ovládal víru, ne víra jeho. Jako cokoliv jiného, dobrý sluha, ale špatný pán. Ano, svět může fungovat dle teorie superstrun a vše může být jen energie o určité vibraci. Může, ale i kdyby to tak bylo, tak energie vaší víry nezmění sama o sobě nic (i když by teoreticky měla). Víra sama o sobě může změnit jen člověka samotného. To, že budu celý život věřit, že vyhraju Sportku mi jí nevyhraje. Pokud si nevsadim. Možná pokud budu věřit a sázet každej den, tak to jednou vyjde. Ale šance je asi tak 1:80.000.000, takže bych to moc optimisticky neviděl.
Každopádně, když nic neudělám, tak se taky přesně to stane. Tedy nic.

   A stejně to funguje se vším ostatním. Víra sama o sobě nic nezmůže. Ovšem kombinace víry a nějaké té akce v souladu s vírou může změnit hodně. Tedy v rámci našeho malého soukromého světa. Ten velký svět sice můžete zkoušet změnit, ale na jeho změnu je třeba víry značně většího množství lidí a taky činnosti těch lidí. Pokud to dokážete, tak dobře pro vás. Minimálně do doby, než na vás někdo spáchá atentát. Nebo neunesete život celebrity a proběhnete se před rozjetým vlakem.


Dodatek

  Ještě mě napadá dodatek na téma "lidé". Obecně platí přesvědčení, že lidé se rodí jako "tabula rasa". Osobně sem tomu taky nějakou dobu věřil. Ale aktuálně sem spíš přesvědčení, že lidé se rodí plus mínus už jako něco. Něco co dotvoří nebo zpotvoří rodiče a okolí. Když se někdo narodí jako zmrd, tak prostě bude zmrdem i zbytek života. I kdyby se rodiče přetrhli. Teda pokud nějaká jeho "lepší" část nevyhraje. Ale ještě sem to neviděl, takže to pravděpodobně není možné.

  Stejně tak, když se někdo narodí jaksi duševně poškozenej a rodičové to třeba dokurví, tak to tak nejspíš zůstane po zbytek existence dotyčné osoby. Akorát to bude postupem času degradovat. Víra, že se něco zlepší je ale pěkná, ne? Jo, tak akorát hovno.

  Navzdory optimistickému přesvědčení většiny lidstva, se lidé nejenže většinou neumí změnit a už vůbec se neumí měnit k lepšímu. Naopak prakticky všichni akorát degradují. Ne, že by to nešlo změnit. Jen se nechce. A víra v to, že to jde, je taky očividně úplně k ničemu.

  A lidé dnes obecně? Všichni stojí zhruba stejně za hovno. Jediné co vás může těšit je, že stojíme v těch sračkách společně. Teda, pokud je to nějak utěšující pocit. Pro mě teda ne. Štěstí na konci duhy a jednorožci? Ne skutečností jsou jen sračky, ještě větší sračky a můžem doufat, že na konci fakt konec. Užijte si to.