Zrcadla

"Činy a slova jednotlivce jsou odrazem jednotlivce samého."

To samé by se pravděpodobně dalo říci i o národech. Otázkou jest, proč to tak vlastně je? A jestli to tak opravdu je. Pro odpovědi na tyto otázky musíme jít na začátek, tedy ke stvoření jedince - člověka. Možná ještě dál až k principu fungování existence samotné.

Existence funguje ve většině případů na principu úplné vyváženosti. Nic nikdy nemizí, vše obíhá v uzavřeném okruhu. Akce vyvolá reakci a reakce zase další akci a znovu. Tohle vše funguje jak ve velkém provedení, například vesmíru, tak ve velmi malém, třeba atomů. Člověk je někde mezi tím a neb je součástí obého, tak to pro něj platí též.

Jak vznikne člověk? Teoretického nácviku se účastní miliony lidí denně, ale to je jen startovní reakce. Pomyslná počáteční reakce, která končí zrozením člověka - fyzické schránky. Teorie říká, že děti jsou tabula rasa - prázdný list papíru. Což je sice pěkná teorie, ale není tak úplně správná. Lepším příměrem by byl prázdný list papíru na kterém byl položený jiný list papíru na který už někdo psal. Co psal nebude čitelné, ale samotný otisk bude ovlivňovat co se napíše dál.

Člověk se učí formou akce-reakce od nejmenšího věku, protože je to ten nejsnazší způsob učení. Pokud sáhnete na oheň, spálíte se a jste poučeni, že k plameni je třeba trocha respektu a nesahat. Když zataháte kočku za ocas, zjistíte, že to také není nejlepší nápad. Toto je základní forma učení pomocí akce-reakce.

Druhá možnost učení je kopírování. Tak se naučíte třeba jazyk. Někdo vám ukáže na auto a řekne slovo, vy ho zopakujete a zapamatujete si ho. Slovo zkopírováno. Děti jsou obecně dobré v tom opakovat jak to co dospělí říkají, tak to co dělají. Pořád je to ale jen systém akce-reakce, protože musíte dát podnět, třeba říci slovo a ukázat, aby došlo k nějaké reakci. Kde není akce, není reakce.

A to je v podstatě vše o tom jak se učíme.

Co a jak se člověk za život naučí, je částí jeho samého. Otisky na papíře jsou ty části co se nedají naučit. Základní povaha, talent, intelekt, krása. Tohle a co se naučíme nás tvoří.

Realita

 

Vše kolem nás má nějaký efekt na nás samotné. Protože v naší realitě je vše provázané se vším. A přesto reakce ostatních lidí na nás samotné mají pramálo společného s námi a většinu s nimi.

Problém s učením je ten, že systém akce-reakce nefunguje vždy jen v pozitivním směru a že nekopírujeme jen správné věci. Kdyby to tak bylo, celý svět by byl šťastný a spokojený. Jenže není.

Když bude někdo pravidelně bít své děti, jen protože se odváží mluvit, nejspíše toho ve svém budoucím životě ty děti příliš nenamluví. Nebudou vyjadřovat své názory. Budou mít poškozené sebevědomí. Následky budou dalekosáhlé a komplexní. Budou se lišit podle vrozených vlastností dítěte a jeho okolí, ale vždy se nějak projeví. A přitom je to jen následek jednoduché akce a reakce. Mluvíš? Dostaneš přes hubu.

Následky agrese se ale nemusí projevit jen strachem. Akcí je agrese, reakcí je strach. Ale když pokračujete dál, tak strach jako akce plodí zase agresi. Když dívku někdo přepadne a znásilní, bude mít strach. Ale dříve nebo později se projeví nějaká forma agrese. Buď k sobě samé  - sebepoškozování, nebo k druhým. Pořídit si zbraň po takové události je normální reakce. Principem obrany pomocí zbraní je použít agresi k eliminaci agrese druhé strany a nastolení opačného stavu, kdy se bojí agresor a oběť se stává agresorem.

A je docela dobře možné, že původní agresor byl jen tím mláceným dítětem, které neznalo nic jiného než strach a agresi a tak to co se naučilo, používalo i ve svém dalším životě. Když si člověk přečte životopisy některých sériových vrahů, tak získá docela dobrou představu co vlastně stálo za jejich činy. Napovím, že někteří z těch známějších opravdu neměli šťastné dětství.

Důvod proč se nestává z každého týraného dítěte sériový vrah je ten, že ne všichni na tom jsou tak špatně v průběhu dětství a života a záleží na nesčetných kombinacích podmínek a zkušeností. Je velký rozdíl jestli jste týrané dítě ve slumu, nebo týrané dítě s milionářskými rodiči. Stejně tak má každý člověk určitou základní povahu, která se dá učebním procesem buď ničit, nebo vyvíjet.
Každý má jiný bod zlomu a co zažil může vzdálenost k tomu bodu buď prodloužit nebo zkrátit. Takže každý sériový vrah měl v životě určitý bod zlomu, kdy se z něj stalo to co se z něj stalo. Ale nikdy to nebyla vina čistě jen jeho okolí. Okolí si ho vytvořilo, ale konečná volba byla jen na něm. Proto mají lidé svobodnou vůli, byť její funkčnost může být dost zásadně ovlivněna právě tím co se člověk za život naučil a jeho okolím.

Můžem tomu říkat polehčující okolnosti, ale ne omluvující okolnosti.

Stejně je to s kopírováním. V dospívání většina dospívajících vyzkouší různé drogy. Proč? Protože to dělají ostatní. Stejně tak když jeden z rodičů řeší své problémy alkoholem. Obojí je reakcí na kterou učiníme nějakou reakci, ať už vědomě či podvědomě. Můžeme se stát narkomanem, alkoholikem, nebo bojovníkem proti obojímu. Či případně se jen neúčastnit. Nedělat nic je totiž také možnost, byť ne vždy zrovna snadná.

Zkušenostní filtr

 

Všechno naše učení v životě vytváří neustále se doplňující zkušenostní filtr. Zkušenostní filtr je to co nám zabrání sáhnout do ohně podruhé poté co se poprvé spálíme. Je to způsob jak vnímáme svět kolem sebe. Též je to způsob jak pokračujeme v neustálém učení.

Pokud se dítě prostitutky dostane do finančních problémů, jeho zkušenostní filtr mu napoví, že to co dělala jeho matka je také způsob jak se dostat k financím. A v závislosti na tom jak se rozhodne se bude ten filtr vyvíjet dále. Když to zkusí a uspěje, bude dotyčná osoba povzbuzená k pokračování a ve zkušenostním filtru bude mít uložené, že je to ověřený a funkční způsob řešení životní situace. Vzhledem k tomu, že jeho matka nezpochybňovala morálnost takového konání, tak jí nezpochybňuje ani zkušenostní filtr onoho člověka. Prostá kopie části filtru. Děti málokdy zpochybňují své rodiče.

V případě, že prostituci zkusí a první zkušenost bude dostatečně příšerná a míra zoufalosti nebude dostatečně vysoká (bod zlomu patřičně daleko), tak se do filtru zapíše možnost prostituce jako nepřijatelná a dotyčná osoba bude hledat jiné způsoby získávání financí. Je to značně nepravděpodobné vzhledem k okolí a výchově, ale určitá šance je vždy.

"Zkušenostní filtr ovlivňuje vše podstatné v životě. To jak reagujeme na různé situace. Tedy to čím jsme."

Pokud je váš otec muslimský fanatik, který vás naučí, že ženy jsou podřadná stvoření a správný způsob řešení nevěry je buď ukamenování nebo polití kyselinou, tak ve chvíli, kdy vás žena podvede je slušná pravděpodobnost, že vám váš zkušenostní filtr nabídne zrovna tyhle dvě možnosti řešení. A nejspíše vám to pokud žijete v muslimském světě nepřijde ani moc zvláštní. Nicméně protože jsou i lidé co disponují přese všechno dostatečnou silou vůle a schopností sebeuvědomění, tak je možnost, že neuděláte ani jedno a prostě to necháte být, nebo jí jen zmlátíte. Váš zkušenostní filtr se upraví podle toho co jste učinili a je určitá šance, že ani příště jí nenecháte ukamenovat či vykoupat v kyselině. Což je důvod, proč nejsou všichni muslimové teroristi a proč nejsou všichni v USA zdroj veškerého zla na Zemi. Možnost volby.

"Zkušenostní filtry stejně tak osobnost člověka jsou unikátní."

Čímž je řečeno, že každý člověk je unikátní a vidět svět očima někoho jiného je možné jen tehdy pokud opravdu hodně chcete a snažíte se, ale ani pak to nejde dokonale.

Zkušenostní filtr je též to co stojí za tím, jestli si s někým rozumíme více či méně. Pokud mají dva lidé stejný názor na jednu věc, jejich zkušenostní filtry jsou si v něčem dostatečně podobné. Což neznamená, že si budou rozumět ve všem, ale můžou se spojit v rámci té jedné věci. A založit třeba politickou stranu, nebo teroristickou organizaci, nebo bordel. V podstatě se to moc neliší.

Praxe

 

Představte si, že jdete do po ulici a vrazí do vás nějaký člověk. Omluví se a jdete dál. Zatočíte za roh a vrazí do vás jiný. Neomluví se, vytáhne nůž a ubodá vás.

Kde byla vaše chyba? Nikde. Byli jste jen akcí, díky které nastala reakce podle zkušenostních filtrů těchto dvou lidí.

Číslo jedna byl dítě dvou homosexuálních rodičů, kteří ho velmi milovali a učili ohleduplnosti k druhým. Dnes má ženu, dítě a slušnou práci. Byl zaujatý psaním na mobilu a tak si vás nevšimnul a protože jeho zkušenostní filtr říkal, že má být slušný a je v zásadě dobrý člověk, tak se vám omluvil. Možná přidal i úsměv.

Číslo dvě byl dítě prostitutky a notorického agresivního alkoholika, který jí později zavraždil. Většinu počátku svého života se válel ve sračkách, později ho otec mlátil a znásilňoval, potom co ho na podmínku pustili z vězení. Už otec jeho otce byl násilník. Otec čísla dvě se znásliňovat naučil ve vězení na mladších spoluvězních. Notorický agresivní alkoholik však neměl moc dlouhý život. Číslo dvě ho ve svých dvaceti letech ubodal, protože číslo dvě v té době po jedné ráně lahví od svého otce přešel bod zlomu a řešení věcí agresivně bylo od začátku života v jeho zkušenostním filtru a tak problém vyřešil dle něj. Stal se z něj sériový vrah homosexuálů a alkoholiků. A proč vás ubodal? Po obědě jste si dali pivo a možná ste vypadali trošku teple.

Ano praktický příklad je poněkud drsnějšího ražení, ale je to ukázka toho, že co vaše okolí dělá s vámi nemusí mít vůbec nic společného. Dáme si ještě jeden.

Jste malíř, většina vašeho okolí říká, že dobrý. Myslíte si sám o sobě, že jste docela průměrný. Ukážete své poslední dílo, na které jste opravdu hrdý, známému, který od vás ještě nic neviděl, ani neví, že malujete. Dočkáte se pohrdání a kritiky, dle vás neúměrné kvalitě díla (člověk umí ohodnotit svou práci, časem se dá naučit co se lidem obecně líbí a co ne, taky jeden takový zkušenostní filtr). Přemítáte, proč jste se dočkal takové kritiky. Udělal jste snad něco špatně? Obraz vám přijde dobrý. Zeptáte se tedy jiných a dočkáte se naopak nadšených reakcí.

Proč jeden z nich reagoval jinak? Ano, mohl mít jiný vkus, ale proč pohrdání a tvrdá kritika. Proč nazval vaše zatím nejlepší dílo dětskou kresbou? Normálně to nemůžete udělat, ale uděláme si malou sondu do života dotyčného.

Váš neurvalý kritik jako malý rád maloval. Jako většina dětí. Otec ignoroval jeho i jeho snahy, byl příliš zaměstnán (obvyklá výmluva). Matka ho nikdy neměla moc ráda a kdykoliv mohla mu více či méně předhazovala, že chtěla holčičku. Nakonec se mu narodila sestra, kterou jeho matka preferovala. I ta malovala jako malá a všude visely její obrázky. Jeho matka je považovala za nejlepší na světě. Kdykoliv on něco namaloval, byl odmítnut se slovy ať už s těmi blbostmi přestane, že mu to stejně nejde ať jde radši ven s klukama hrát fotbal. Nesnášel sport. Nesnášel svou malou sestru. Když dospěl, zůstalo mu pohrdání jakoukoliv formou umění a rád kritizoval ostatní, protože to je to co se naučil od své matky, jeho zkušeností filtr toho co je správné. Dávalo mu to pocit nadvlády. Také měl slabost pro malé holčičky a rád jim ubližoval.

Jak to souviselo s vámi či kvalitou vašeho díla? O nic víc než vaše předchozí vražda.

Vaše chování je vždy akcí pro druhé, které spustí nějakou reakci na druhé straně. Ta reakce bude vybrána podle jejich zkušenostního filtru a jejich povahy a v neposlední řadě jejich vůle.

Reakce lidí se, podle toho jak moc je znáte, dá do určité míry předvídat. Pokud si dáte tu práci a opravdu zkusíte pochopit ostatní lidi, časem zjistíte, že jejich reakce mají máloco společného s vaší osobou a skoro vše společné s tou jejich. Že jejich reakce na vaše akce, jsou vlastně jen zrcadlem jich samotných.

Poučení? Řiďte se vlastním rozumem a neberte si nic moc osobně.