Nějaká slova o lásce..

  Kdysi, což je přesně 5 let zpět, sem napsal něco málo o lásce. Ne, že by slušná část toho nebyla stále vcelku pravdivá, ale člověk se může vyvíjet když chce. Měnit názory. Když chce. A taky když už někdo píše, tak většinou píše z nějakého důvodu, případně pro někoho. To jsou dobré důvody napsat něco dalšího, z jiných důvodů, pro někoho jiného. Nejlépe pro sebe. Ostatně, moc lidí to tu nečte a i kdyby ano, tak na tom stejně nezáleží. Ale na čem vlastně záleží?


Tajemství

  Zajímavý cit, emoce, stav mysli, nebo jakkoliv "to" chcete nazvat. Láska je hlavně tajemství, víc než cokoliv jiného. Ne, že by na světě nebylo poměrně dost tajemství, ale zrovna tohle patří společně se smrtí a životem k těm docela důležitým a naprosto neproniknutelným.
  Co je po smrti nevíme a nedozvíme se to, dokud se nám nepoštěstí zemřít. A pak už to nikomu neřekneme. Tudíž tohle nejspíš zůstane tajemstvím navždy.
  Jak vlastně funguje život a proč vůbec žijem, je další záhada, která navzdory veškeré snaze lidstva zůstává stále tajemstvím. Nevěřte, že sme někam pokročili. Život stále stvořit neumíme. A doufám, že nikdy umět nebudeme. Ostatně, stačí co s ním děláme. Netřeba to zhoršovat, ne?
  A láska? Narozdíl od života a smrti, což si vyzkouší každý sám, láska není jistota. Někdo může zažít, někdo nemusí. Navíc to nikdy není to samé. Nejspíš protože je to přece jen o lidech. A lidé, alespoň někteří, jsou relativně unikátní bytosti.


Láska

  Že láska není tajemstvím srovnatelným s životem a smrtí? Vážně? Když namixujete správný chemický koktejl, tak výsledkem bude přinejlepším touha, nebo zamilovanost. Jenže ani jedno z toho není láskou. Nezávisle na tom čemu zrovna věřím, nebo nevěřím, je láska něco podobné kategorie jako duševní nemoci. Ostatně, příznaky a fungování nejsou moc daleko. Ale pointa je spíš v tom, že duševní nemoci jsou přesně jak název říká, nemoci duše. Že se je snažíme potlačovat neúspěšně pomocí lékům (které jsou vlastně jen drogy) a vyhrát nad nimi pomocí "léčení" těla, je jen důkaz toho, jak moc pitomé lidstvo je.

  A stejně jako nemůžete vyléčit duševní nemoc přes fyzické tělo, tak nemůžete vytvořit lásku pomocí chemie. Zamilovanost by při určité úrovni biochemických znalostí a hlavně technologie pro výrobu šla nejspíš nafingovat. Ostatně pomocí drog umíme svá fyzická těla zblbnout skvěle. Jenže zamilovanost je právě jen něco jako libovolná drogová závislost. Nic hlubšího v tom není. Proti drogovým závislostem se dá bojovat, byť ne proti všem úplně úspěšně. Proti zamilovanosti též. Zkuste bojovat proti lásce. Můžete klidně zkoušet stejně dobře vytvořit život, či zjistit co je po smrti. Ostatně, kdykoliv lidstvo zkouší jít proti přírodě, vždy prohraje. Neb lidstvo nechápe, že nejenže některé věci nemůžeme porazit, ale hlavně bysme proti některým věcem neměli ani zkoušet bojovat.


Definice

  Také bych mohl zkoušet definovat vesmír. Ne, že by to někdo nezkoušel. Ostatně, lidé milují definice všeho. Napadne mě něco nového? Nejspíše ne. Takže jak to definovat? Nejsnáze takhle.

"Láska je."

  Prosté, že? Ještě sem četl něco jako tohle: "Láska by se měla skládat ze vzájemného soucitu, respektu a přitažlivosti." Přijde mi to docela trefné. Ale, jaké to vlastně je, milovat někoho?
Upřímně netuším, tedy minimálně co se té vzájemné formy týká. Jak sem napsal, láska není jistota. Ale z té jedné strany bych nějaký ten popis měl.


Jak vzniká láska?

  Vím já? Zamilovanost je otázka chemie. Vždy vyžaduje osobní přítomnost obou osob. Protože jinak k té chemické reakci jaksi nedojde.
  Ale co vyžaduje láska? Na to mám trošku málo zkušeností, ale jde zkusit hádat. Může vzniknout podobně jako zamilovanost. Ale také vůbec nemusí. Prostě v určitém momentu zřejmě zapadne poslední dílek puzzle a místo výsledného obrazu nastane něco jako nukleární apokalypsa. Byť docela příjemná apokalypsa. Shoříte s úsměvem na rtech.
  Láska nezastihne nikoho připraveného. Spíš je to takový teroristický útok ze strany osudu, nebo náhody, jak je libo. Bum a jen čumíme co se stalo. A naprosto netušíme proč. Většinou. Logika vypadá, že neexistuje. Opravdu v lásce není žádný smysl?
  Jasně, je to otázka toho čemu chceme věřit. V náhodu, osud, smysl všeho, nebo naopak nesmyslnost všeho. Pokud si vyberu na chvíli osud a smysl všeho, tak láska obvykle dává smysl. Jediné co člověk potřebuje, je opravdu důkladně se snažit pochopit a poznat tu osobu, kterou miluje. Tedy, pokud to náhodou už neudělal předtím, ale pokud ano, tak mu dřív nebo později dojde odpověď na otázku "Proč?". A samozřejmě, je takřka nutné znát sebe. Což není pro všechny až tak úplně samozřejmé, jak sem si myslel.
  Nic z toho nezaručuje, že láska potom bude dávat smysl. Nejspíše nemusí. Láska totiž jaksi nemá žádná skutečná pravidla. A pokud je má, tak o nich nevím. Ostatně smrt a život taky žádná pravidla nevlastní. Smrt má jen jedno pravidlo, kterým je její nevyhnutelnost. Život a láska jen to, že jsou. A to jsou spíše definice než pravidla.
  Láska prostě je. Její vznik je tajemstvím. A můžem se s tím leda smířit. Na všechny otázky možná nejsou odpovědi. A i kdyby byly, tohle jedna z věcí, které vlastně vědět nechci..


Když miluje jen jeden..

  Dle jednoho filmu, se po příjezdu ambulancí ptají pacienta, aby ohodnotil svou bolest na stupnici 1-10. Možná to tak v USA je. Nemám tušení, nikdy sem tam nebyl. Ale je to dobré měřítko jako cokoliv jiného. Ztráta milované osoby je 10. Láska také. Výhoda smrti je v tom, že lidé jsou definitivně pryč. Tudíž není moc co řešit a člověk má určitou útěchu v tom, že to prostě stačí nějak přežít. Což opravdu stačí. Láska má tu nepříjemnou vlastnost, že pokud dotyčnou osobu nechcete zprovodit ze světa, nebo sebe, tak to jen tak neskončí. Samozřejmě, pokud je láska vzájemná, tak tohle řešit nemusíte. Ale tahle varianta se vidí spíš v těch filmech, než v reálném světě. Jednostranná láska je naopak docela běžnější záležitost.

  A že vám někdo někdy bude tvrdit, že nemůžete milovat někoho, "když ho vlastně neznáte" či "nejste vůbec spolu". Jo, až bude mít láska nějaká pevně daná pravidla, tak to bude fakt pěkný. Jenže svět není americké movie. A to koho budete milovat sice má určitou logiku, ale naprosto žádná pravidla. Takže dotyčným co si tohle myslí, můžeme popřát, aby se jim tahle jednostranná varianta taky poštěstila. Až na to budou duševně pomalu umírat, tak se jim můžem smát. No, mohl bych, kdybych nevěděl jaké to je. Osobně si myslím, že jsou i příjemnější způsoby jak umřít. Pravděpodobně jakýkoliv jiný. Kdyby se dala láska použít místo waterboardingu, teroristé by přestali existovat, protože by vyzradili vše na první pokus.

  Ještě bych dodal, že lidé co takhle milují poprvé (a dost možná pro ně naposled, pokud nejsou emocionálně dostatečně vytvrzení) jsou poněkud křehcí. Takže pokud se okolo vás vyskytuje nějaká takhle "šťastná" bytost, buďte trošku ohleduplní. Můžou se docela snadno rozbít. Tedy, ještě dříve, než se eventuálně rozpadnou sami. Takže, buďte ohleduplní, aspoň pak nebudete mít výčitky svědomí. Pochopitelně mírná až šílená emocionální nestabilita jde ruku v ruce s touhle formou lásky. Nečekejte, že se dotyční budou chovat nějak zvlášť příčetně. A pokud ano, tak rozhodně ne dlouhodobě.


Šťastná láska?

  Jaká je láska, když je šťastná? Jo to kdybych věděl. No, když vemu v úvahu tu jednostrannou variantu s tím, že v reálném světě věci končí spíš blbě, než dobře, tak si nejsem jistý, jestli to vůbec chci vědět. Natož vyzkoušet. Naštěstí láska není ani jistotou, ani povinností. Jinak by se lidstvo vysebevraždilo.
  Nepíšu samozřejmě vždy úplnou pravdu. Bylo by to nudné a nebezpečné. Vím jaká je láska když to vyjde, byť třeba jen na moment. Nebo pár dní. No, lepší droga není. A pochybuju, že se člověk může cítit šťastnější. Nebo pro některé z nás, zjistí jaké to je cítit se šťastný. Na ten moment. Nebo den. Což je přesně ten důvod proč lidé chtějí skutečnou lásku, proč chtějí milovat a proč chtějí být milováni. Protože chtějí být šťastní. Všichni a bez vyjímky. Nečekejte ale, že vám to někdo přizná. Pokud jsou lidé v něčem dobří, tak v tom lhát sami sobě stejně jako všem ostatním okolo. Ale já lhát nemusím nikomu.


Co dělat, když..

  Když to není ta šťastná varianta? Utéct. Tak daleko jak jen můžete. Zalézt do jeskyně a přežívat ze dne na den. Není to trvalé. Ne, že by vám někdo mohl dotyčnou osobu vymazat z paměti. Možná tak elektrošoky, nebo úraz hlavy. A za normálních okolností to dost trvá, než to půjde snést. Jak dlouho je otázka každého. Někomu rok, někomu roky. A jednodušší osoby, třeba jen půl roku. V tomhle případě je lepší být hloupější a emocionálně mrtvější. I tak to bude bolet.
  Nemůžete někoho přimět vás milovat. Klidně si to zkuste, ale nejde to. Prostě buď máte štěstí nebo ne. A pokud ho nemáte, tak moc možností není. Kromě útěku je samozřejmě možnost zůstat. V životě obvykle máme víc než jednu možnost. Ne že bysme jí vždy viděli a vnímali.
  Pokud dotyčná osoba alespoň toleruje nebo naopak má i ráda vaší přítomnost, tak můžete zůstat. V opačném případě je odchod opravdu jediné dobré řešení. Samozřejmě, že se můžete zabít. Ale zabíjet se kvůli někomu kdo vás nejenže nemá rád, ale ani netoleruje je už vážně hodně pitomé. Prostě si zkuste říct, že tentokrát to osud fakt posral a eliminujte dotyčnou osobu kompletně ze života. Ono to přejde. Časem.
  Zůstat poblíž osoby, co vás buď toleruje nebo má i ráda má svá rizika. Za prvé se musíte dokonale ovládat a nesmíte překročit určité hranice. Což znamená nebýt příliš otravní a v žádném případě nepřehánějte důkazy své náklonosti. A pokud možno, vůbec nezmiňujte svou lásku. Nikdy. Jak dlouho budete trpět? To je víceméně na vás. Většině rozumných lidí časem dojde, že to nikam nevede a dají si odchod. Určitá část zůstane.

  Rozhodnutí "zůstat" může být i konečnou. Nečekejte, že vás to v přítomnosti dotyčné osoby někdy přejde. Nepřejde. A ani to nepřestane bolet. V určitém momentě to vzdáte a vyberete si nějaký hezký či nehezký způsob jak umřít. Tipuju, že nějaký extra tuhý jedinec by to mohl vydržet i do konce normálního života. Z určitého úhlu pohledu to není až tak špatné. Proč to není špatné pochopíte jen tehdy, pokud někdy takhle budete milovat. Jen je to nesmírně bolestivé a poměr štěstí vs bolest je asi tak 1:1000. Určitou logiku to pochopitelně má, protože láska v jakékoliv formě je hodně vzácná záležitost. A kromě toho přežít lásku víckrát za život je hodně náročné. Takže i první pokus se jeví dost často jako pro vás poslední.

  Výhoda lásky je, že poté co odezní ta prvotní mírně fanatická fáze, tak většina lidí může docela svobodně uvažovat (za předpokladu, že má šanci získat nějakou vzdálenost mezi sebou a osobou kterou milují). Takže si člověk může rozhodnout jestli chce žít nebo ne. Pokud náhodou nejste schopní to rozhodnout, protože je osoba moc blízko, vemte si dovolenou. Dlouhou.


A co když..

  Zkusím zvítězit za každou cenu? Milovat za oba? Udělat cokoliv? Tak umřete. Nevyhnutelně. Nevím jestli je v takovém stavu vůbec možné uvažovat, ale pokud to jde, tak by si člověk měl zkusit uvědomit, že porazit primární síly přírody (nebo.. kdoví čeho, vesmíru?) nelze. A že nemůže prostě nikdy vyhrát. To není poraženecký přístup, to je rozumný přístup. Jenže, v tomhle stavu je málokdo rozumný. A pokud to zkusí tímhle způsobem, konec je takřka nevyhnutelný. Jen doporučuju ten konec jaksi dotáhnout do opravdového konce, protože pokud do něčeho dáte vše, tak z vás opravdu nic nezbude. A vám se povede umřít bez smrti.
  Být zombie není fajn a pokud si myslíte, že vás někdo někdy zachrání, tak to sotva. Žijem totiž ve skutečném světě, kde nejsou a nebudou nikdy zázraky. Jinak řečeno, bude na vás sráti i pes, protože budete smrdět zoufalstvím na míle.

  Takže pak budete jen trpět a trpět, dokud to prostě nevzdáte a nedokončíte co jste měli už dávno. Shrnuto a podtrženo, pokud zkusíte získat lásku za každou cenu, jediné co získáte je vlastní konec. To bych mohl snad i zaručit.


Proč?

  Proč to proboha děláme? Kvůli štěstí. Protože musíme. Protože něco v nás je tak nastavené. Naše duše pravděpodobně. Protože pokud je libo nějaký univerzální smysl existence, tak tohle je jeden z nich. Láska má spousty podob a většina z nich dává smysl existenci na téhle planetě.

A cože je ta láska? Láska je stav duše. A každá duše je jiná. Jen některé se k sobě hodí víc než jiné. A některé k sobě prostě patří.


Dodatek
Můžu se jevit jako schizofrenik, nebo prostě jen šílenec, protože moje názory si dost často mírně či více odporují. Nicméně nejsem, jen prostě nemám rád jednoduché lidi a jednoduché jednostranné názory.