The easy way to your own personal Hell

..and maybe some ways to not end like that..

  Hell. It isnt some mystical place or another dimension. Hell is here and now for many people, in form of their very own lives. Actually to be precise, there is a "real" Hell, or something like that, but you will see it only if you kill yourself. So dont do that. Its one of those "easy" solutions which will send you on guaranteed one way trip to Hell. Or simply place where you really dont want to be. Ever.

  So what is that "easy" way to your personal Hell? Well, our little (or big) Hells are usually made out of things we did and shouldnt do, or things we should do and didnt. Its manifestation of our past in our present. Sure, we live only "now", but that "now" didnt came to be out of nothing. Our "now" is directly dependant on our past. As much as our future "now" is depending on our present "now". Which becomes then past etc.

  Simply put, if we dont count stuff we really cant have any effect on (very little of such things, but sure you probably wont choose to be born with one leg, three eyes and other variants..). Same goes with for example parents, you cant do much with them until you are quite a bit older and till then you will be most likely damaged by them (sure there are some good parents out there, if I meet one I will tell God that I just witnessed one of his miracles).

  But you can do something with most of that "other stuff". Like your life, for example. Your decisions are usually your own (even with gun next to your head, you can make some decision.. sure you can die, but hey, it was pretty much your choice still, free will and FTL). Jokes aside, we usually make a lot of decisions even in our average day. Some bit more important than others. And decisions we make are creating our life. Our past, present and future.

  Suprisingly enough, we are kinda responsible for our lives. So if everything sux, its probably cause you made some bad choice earlier. Except, most people wont admit that, cause they like their "easy way". Which is why they will pretty obviously suffer in their own personal Hells.


The "easy way"

  What is that easy way? Well, its for example not admiting that you are responsible for your own life. Cause its sooo easy to not do that. Which is why people do that. And which is why they are punished for that. Repeatedly. Violently. But do they change? Nope. Why? Well, cause they like it "easy". And you know, thinking about yourself, thinking about "how everything works" isnt exactly easy. Also it tends to hurt. Plus there is that damned Dunning-Kruger effect at play. Wait, what? Dunning-Kruger. But thats only for the IQ, isnt it?

  Actually it isnt. Beauty of that effect is that it works on absolutely everything you can imagine. Probably even few things that you cant imagine, but you are "sure that those dont exist". Even that you are "sure" of something like that is a little proof that this effect works on everything.

  People are always convinced that "things are this way and there is nothing I can do about that". Well, fact that you are convinced about something like that usually means you are wrong and victim of your own thinking. Im not saying you should doubt everything that you think you know. But its good to at least think about everything you think that you know. Ask yourself all those "Why?" and "Is it really that way, or I just think it is?".

  Questioning your thoughts too much is a good way to the psychiatric ward of your nearest hospital. Not questioning your thoughts enough is good way to your very own Hell. As usually, solution is in some balance between those two.

  But, people are not doing this, cause its not the easy way. Its a hard way of doing things. People in general are lazy scumbags. Which if given choice will always choose the easy way out of everything. Which is why our beloved Earth looks like it looks right now. And given how people work, it most likely wont end well. Maybe time to give up our easy ways? Or at least fuckin try. It wont hurt.. much.


  What exactly are those "easy ways"? Well, we face decisions almost constantly. Usually we can pick between simple fast, easy solution and some much less easy, not fast at all and pretty hard on top of that. Some examples maybe?

  You are depressed. Heavily. What will you do? Well, most people go to shrink, take some drugs and think it will help. Cause, you know.. its easy to take pills. Instant solution to your problems.
About as good as dehydrated powder from which you can make so-called "instant soup". Sure, its fast and easy, it just doesnt taste much like real soup, does it? Pills or soup. Not a big difference, both is shortcut, both isnt much of real solution to the problem. Its a small paradox, that its probably easier to find solution to your depression than finding more time for making a proper soup. But thats simply cause humanity as whole is choosing fast and easy ways out. Which is why you might not have enough time. But you know, its probably your fault aswell.

  Criminality as whole is one big easy way for many people. We stray away from our morals, from what we think as good and go towards evil, cause we want something and want it now. Preferably fast and easy way.

  It is why scam artists are so successful. If you find that amazing deal online, in some "you never heard that name before" e-shop, then if you buy something from there, you are an idiot and deserve to be punished. Cause when something sounds too good to be true, it almost always is that way. But you are too lazy to think about it for more than a few seconds, so you will get punished. And over and over again, until you are dead, or better realize that maybe what you were thinking was wrong and then maybe you will find your higher road to travel on. No, you probably wont die over your poor choice of an e-shop, but you will die on your poor easy and fast choices in life. Easy and fast way to your coffin. And enjoy your Hell till then.


Small everyday easy ways

  We make this kind of choices even in very small things in our lives. Like when we lie, even about really unimportant small things. Cause its easy and fast. We, as mankind grew very lazy and very stupid in same time. Which is why we will all die. At least something certain to look forward, isnt it? Really not optimistic thinking, unfortuntely Im probably right. You know it, I know it and Im not exactly sure we can do something with it. But, at least we can change our lives.

  We make in our minds excuses for every easy and fast solution we do. Why we lie. Why we cheat. Why we didnt do what we knew was right and did what was wrong. Or why we simply did nothing. Doing nothing is sometimes the hardest way, but we usually do nothing when its that easiest way. And lying ourselves? Well, thats easy too, isnt it? Facing truth is hard and pretty scary. Also its not just about facing truth, more often its even about finding it at first place. Which is also much harder than just to simply lie yourself.

  We even go so far with our fast and easy ways that we lie to ourselves that "it was only thing I could do, it was the only way, there wasnt another choice". Even when there almost always is another choice. Usually much harder. And usually right. Plus we often dont even look for another choice. We just grab and tag whatever is easiest and fastest solution to our problem. And how much and how many things we miss by doing that. Enough for another lifetime or two.


Biggest issue with easy and fast ways is..

..that we miss things that were right. Things that were good. Encounters, which if we lived thru them could give us something valuable. Experience is valuable, for example.

  You dont get much of it if you always choose fast and easy way. You probably will get experience after that, in form of being punished. And because all people love their easy ways, they wont realize that. And will be just "oh poor me, what a horrible life I have". Pff, what a horrible life you created for yourself you mean?

  Sure, others with their own easy ways are working usually very hard to make your life living hell too. Which is where comes time for making again hard decisions about "who will be with me" and who wont. My choice is usually people which can somehow make me life a bit more interesting, richer in experience, pass on some wisdom. Or be somehow valueable. As a friends for example. And a lots of people can be very valueable, if you are willing to actually really get to know them. Just dont expect this to be fast and easy. It never is. Plus for one good person worth of something you will find maybe thousands of empty shells which just lie to themselves about everything on daily basis. Am I judging them? Not really. Life isnt easy and I made a truckload of those easy and fast solutions for everything. I just dont plan to continue in that.

  Make fast and easy decision with people and you can just count time till something really bad will happen. And it will. At least for some of us.


Equality?

  We are not created equal. We are not created with equal oportunities. Cause if that was true, we would be all the same. I would like to say, that we are created with equal measure of free will, but sadly that isnt true either. Neither all of us have same strength of will to actually change something. To be good. To take higher roads. I cant say if thats good or bad. It simply is that way right now. And we cant change our past. We can only form our present and our future which will be made from our present. Plus preferably learn from our past so we wont at least make same mistakes as we did before. Cause we are humans. We are bound to make mistakes. But it doesnt mean we shouldnt try. That we shouldnt try as hard as we can. We should.

  And what was that part about bad things that will happen to some of us? Well as I said, we are not created equal, which also means some people simply have higher tolerance from their own fate to amount of bad stuff and mistakes they can make till proverbial shit hits the fan. Maybe it wont happen at all for some. At least not during their current lives. But if you think, we live only once and only now, then you dont pay much attention to your life and universe as a whole. And anyway, everyone will find some truth along the way.. or at the end of it. No need to believe me in this.

  Well and while some of us have a bit more tolerance from their fate (or justice system as you wish), some of us have exact opposite of that and we get punished for every little bloody mistake we make. Which is exactly how you can learn all this stuff. Cause you will either learn or die. Simple as that.

  Equality is just another lie we tell to ourselves to make this existence easier. And as with all lies, its a bad thing to believe in.


What I get from hard way?

  Well, I would take it other way around. What happens if you dont go hard way? Is it motivating enough? You are welcomed to try your very own easy way. See how it works for you. And if you dont die, you can come back and tell others story of how you fucked up your life. I have at least one story like that of my own.

  Otherwise hard way doesnt mean always truly hardest way. It just means trying to follow what you think and hope is right thing to do. Dont expect any rewards apart of experience and sometimes feeling good about yourself. You live in world, where almost everyone is going easy way. So rewards will be obviously scarce. Dont expect people to understand you. They cant and mostly they wont be willing to. You know, easy ways..

  It also doesnt mean you should try to break brickwall with your head. Sure, you can try doing that, but without proper training it will be one hell of a headache. Doesnt matter if its real brickwall or just metaphore. Headache or any ache after will be most likely very non-metaphorical.

  How we can tell whats hard way, whats right thing to do at any given moment? Well, we cant. But we are humans and we are mostly created with some sort of inner compass which no matter what will tell us what is right thing to do. Only things we need to do is to listen to it and to do sanity check after. Cause just cause you feel it is right thing to jump in front of a gun and save that guy, it doesnt mean there isnt another way of saving him and not killing yourself in process of doing that. Use your brain. It is your best friend. I mean constructive thinking obviously.

  Its not a easy thing to do. Simply cause we spend so much time of our lives to getting used to lie to others, to ourselves. To not face reality, truth.. or anything difficult for us really. Every time we lie to anyone, including ourselves, we know that we do that. And as we do that more and more during our lives, that feeling of doing something "wrong" will almost fade away. But inner compass is always still there and if you really want to, it will eventually tell you what is right and wrong again.

  What to do for start. Think about yourself. Think about what you do. Think about why exactly you do what you do. Try to scrap all those lies which you tell to yourself away. It wont be instant. It wont be easy. But eventually, it will get you somewhere.

  If you do this, if you apply this to your life, it will change it. Thats guaranteed. And you will probably loose a lot during that. And a lot of that "loss", if you give it some time (yes might be a really long time), wont be real loss at all. What you gain is better version of yourself. Is it worth it? Up to you.



And that really important stuff?

Dont lie to anyone, unless your life depends on it (and it almost never does, dont fool yourself). Especially never lie to yourself.

Do always whats right, if you can. If you cant, at least try to not be destructive in any way.

Try to create and maintain. Thats hard. Try to not destroy, cause that is very easy and everyone is already doing that, so no need to make things worse then they are.

Start using your fucking brain whenever you can.

Be yourself. Cause no one else will be you.

Just because you can do something, doesnt mean you should.

Learn true value of everything you can. And value it every time you can. Not just after you loose what you had.

Do no evil. Just dont. Problem isnt only evil itself, problem is that you are hurting your soul. And destroying yourself. And you are one of those valued things. Otherwise none of this has any meaning whatsoever.

And just dont fucking give up with trying to be better. Ever.

4 dohody (boned and sauce-less)

  Don Miguel Ruiz je autorem knihy s názvem 4 dohody. Což je dobrá kniha. Jak poznáme dobrou knihu? Něco nás naučí, něco v nás zanechá, přinutí nás přemýšlet. Jediné mínus té knihy je pravděpodobně to, že je psaná pro lehce zaostalé američany a obsahuje trošku moc New Age omáčky.


Toltékové, nagualové..

  Prostě indiáni z jižní Ameriky, kteří si tam existovali asi docela v klidu dokud se je conquista nerozhodla trošku probrat. Nagualové byli jejich šamani. Ono učení 4 dohod je prý jejich.


Ochočování a sen planety

  Ochočování je ve zkratce to co sem popsal v ostatních postech, že lidé jsou tvořeni svým životem, tím co prožijí, svým okolím (rodiče, kamarádi pro ty co je mají, případně i nepřátelé atd.). Prostě společnost jako celek si své jedince více či méně dokonale ochočí a ti pak uvažují více či méně pouze v rámci toho jak daleko jejich společnost dokáže přemýšlet. Což v ČR není moc daleko.

  Sen planety je trošku složitější. Vše co vidíme je určitá forma snění (viz. moje předchozí posty, konkrétně ty které vysvětlují jak lidé vnímají vše skrze filtry chování a vnímání, které si vytváří celý život). Tudíž existuje něco jako globální sen planety. Což je aktuálně v podstatě peklo a většina motivací v životech lidí je aktuálně jen jedna a tou je strach. Sem tam se mihne něco lepšího, ale je to asi tak běžné jako sněhulák na Sahaře.

  Pointa 4 dohod je dosáhnout toho, že náš sen pekla a naše motivace strachu se změní na něco lepšího. Všeobjímající láska a tak. A ne, neměl bych si z toho dělat srandu, ale fakt je, že rozumné dodržování 4 dohod vám nejenže neudělá život horším, ale spíš naopak. Všem okolo vás též. Tedy těm co pak zbudou.

  Pokud nevěříte, že snem planety je peklo, tak se zkuste začít pořádně dívat kolem sebe. Nemyslím jen naší zaprděnou zemičku (ono to stačí teda též), ale svět jako celek. Podle mě je to označení peklo docela výstižné.

  A strach jako univerzální motivace? Stačí přemýšlet proč člověk něco dělá, dneska skoro cokoliv. Proč lidé dodržují zákony? Tedy, ti kteří to dělají. Protože je to správné? Heh, no možná někdo takový existuje, ale zákony se dodržují ze strachu. Na silnicích jezdíme pomalu protože se bojíme pokut a ztráty řidičáku. Nekrademe a nezabíjíme etc. protože se bojíme trestů. Proč se někteří tak zoufale snaží být úspěšní? Protože se bojí toho co by se stalo kdyby nebyli. Zklamání sebe, nebo rodičů, okolí, kohokoliv. Stejná motivace je třeba i pro chození do školy (nu, někteří opravdu mají hlad po vzdělání, ale to není zrovna většina).

  Obecná pointa je v tom, že kromě toho, že lidé dělají prakticky vše kvůli sobě, tak to dělají protože se něčeho bojí. Což je důvod proč svět obecně vypadá přesně tak jak vypadá. Svět nezměníme, sebe můžem. Tedy změnit svůj "sen". Nebo spíš vnímání a to co do světa vysíláme a přijímáme z něj.


1) nehřešit slovem

  Ve zkratce. Říkám co si myslím, vždy. Můj osobní dodatek je, že když nemůžu říct co si myslím, tak to prostě buď neřeknu, nebo rovnou řeknu, že to nemůžu říct. V podstatě absolutní upřímnost, když to jde.

  Další část je snažit se slovem neubližovat nikdy nikomu. Logicky je to občas v konfliktu s absolutní upřímností, tudíž to chce zapojit mozek a říct sám sobě, kdy je to správné a kdy ne.

  Nelhat. Vcelu pochopitelné. Lži vedou jen jedním směrem, je jedno jak velké.

  A nepomlouvat.

  Proč je to důležité? Vyslovené slovo má určitou energii. Stejně jako prakticky cokoliv ve vesmíru. Co ta energie udělá určuje naše motivace k vyřčení "slova". Negativní motivace bude páchat škodu, pozitivní by měla pomáhat. Ona totiž ta energie nikam nezmizí. Magie funguje na jednoduchém principu, kterým je že pomocí své vůle kontrolujeme tok energie ve vesmíru za určitým záměrem. A energie následně ten záměr provede. Nicméně výsledek určuje naše motivace k tomu co děláme. Špatná motivace dobro nevytvoří.

  Slova jsou určitá forma magie. Říká se, že je slovo mocnější než meč. No, nezkoušel bych ukecat naštvaného barbara s mečem. Ale ono je to asi míněno spíš v tom smyslu, že slovem lze dosáhnout mnohého. Mečem též, ale ostatně slova i meče jsou přece jen nástroje pro prosazování naší vůle.

   Prostě bysme si měli dávat pozor na to co říkáme a hlavně proč to říkáme. Protože vesmír nás slyší vždy. A občas i vyslechne. A taky nám to může hezky vrátit. Dobré i špatné.


2) neberte si nic osobně

  Lidé jsou sobecké bytosti, které dělají prakticky vše z důvodu strachu z něčeho. Většinou jsou to ovce. Nebo jak by Jim Morrison řekl "You're all a bunch of fuckin' slaves!". Též pochopitelně hřeší slovem, rádi a často. Tudíž je dobré vždy zapřemýšlet na opodstatněním toho co říkají na naší adresu, obzvlášť pokud je to negativní a konfrontovat to s objektivní realitou.

  Což je trošku těžké, protože většinou se nejsme schopní vidět sebe objektivně. Takže se prostě snažte vnímat sami sebe jací skutečně jste. A výsledek ať není ani pozitivně ani negativně zabarvený (tedy nepřehánět to s egoismem ani sebepodceňováním).

  Jako všechny "dohody" je důležité taky používat vlastní rozum. Ve výsledku z vás nemá být kompletně asertivní a bezcitná osoba. Jen osoba co si nenechá ubližovat lidmi, kteří vám ublížit chtějí. A pokud možno sama neubližuje ze své vůle nikomu.


3) nevytvářejte si žádné domněnky

  Hm, domněnky. Na těch občas stojí mezilidské vztahy, nebo i ekonomiky celých zemí. Kupříkladu americké banky se domnívaly, že hypotéky se dají prodávat jako dobrá investice se zaručeným ziskem. Háček je v tom, že to, že je někdo splatí byla opravdu jen domněnka. A výsledkem byla celosvětová finanční krize. Taky jedna taková domněnka co nevyšla.

  Určitě se před druhou světovou válku docela dost lidí domnívalo, že tak brzy po první "Great War" další nebude. Nebo, že Hitler je jen bezmocný šašek. Jenže tenhle šašek byl mistr "magie slova". Holt domněnky. Bezpečně vyvrácené historií.

  Ale netřeba to brát v až tak velkém měřítku. Pointa je v tom, že když spolu lidé komunikují (verbálně, neverbálně), tak si vždy automaticky vytvářejí domněnky o tom "co tím dotyčný asi myslí" nebo "co k nám asi cítí". Háček je v tom, že svým domněnkám dosti důkladně věříme a pak podle nich jednáme. Což nevyhnutelně vede k průšvihům. Protože domněnka je jen domněnkou dokud se neprokáže, že je pravdivá (či často opak). A protože jsme všichni lidé a nevyhnutelně omylní, tak se dříve nebo později spleteme.

  Lidé obecně trpí hlavně domněnkou, že všichni vnímáme svět a události stejně. No, neb je každý do určité míry unikátní, tak nevnímáme. A právě proto je dobré si nedělat domněnky vůbec o ničem. Hlavně ne o tom co si kdo myslí a cítí.

  Jak to řešit? Ptát se. Vždy když si nejsme jistí. Možná půjdete svému okolí časem na nervy, ale v poměru k tomu kolik škody se dá napáchat tím "že si myslím, že něco je tak jak si myslím" je to pořád lepší varianta.

  Lidé si mohou myslet, že ví jak se kdo cítí. Mohou si myslet, že ví co kdo myslí tím co říká. A dost často se můžou kompletně plést. Takže, žádné domněnky. Radši otázky.


4) vždy dělejte vše jak nejlépe dovedete

  "Its better to burn out than to fade away." Ono se to týká spíše těch předchozích 3 dohod. Tedy naplňovat je tak moc jak to jen dokážeme. Ale platí to i obecně v životě. Tím, že člověk dělá něco jen "pro to, aby to dělal" obvykle ničeho nedosáhne. Ne, že by bylo někde zaručeno, že něčeho dosáhne i když se na tom udře k smrti. Minimálně ale umře s pocitem, že udělal pro to co dělal maximum. A to za to stojí. Prý.

  Zcela vážně, je dobré, když už člověk něco dělá, to dělat tak dobře jak je schopen.


Dodatek

Mám svojí vlastní dohodu..

5) používat svůj vlastní rozum

  Vždy a všude. Včetně aplikace 4 dohod. Nemáme obsah hlavy jen pro to, aby tam byl. Tudíž je dobré ho taky využívat. A využívat pozitivně.

  Pozitivní přemýšlení je stejně důležité jako ono nehřešení slovem. Myšlenky jsou jaksi taky forma energie, takže pochopitelně tahle energie taky nikam nezmizí. Naše myšlenky se obvykle transformují do slov, nebo prostě jiného vyjádření naší vůle. A protože se chceme pokud možno vyjadřovat pozitivně, je dobré také pozitivně přemýšlet. Tenhle řetěz funguje, jen když je začátek naladěný stejně jako ten zbytek.

  Problém se 4 dohodami je, že není zrovna snadné je aplikovat ve skutečném světě. Jsou to určité ideály, které vzhledem k tomu, že jsme všichni už nějak zmasírování životem (tedy "ochočení") se dost těžko aplikují. Obvykle není tak velkým problémem naše okolí jako spíše my sami.

  Pokud chce člověk dosáhnout nějakého úspěchu v reálném používání 4 dohod, tak je třeba pomalu (či rychle) oloupat většinu toho co se naučil. Tedy se zbavit svých návyků za celý život. A pak se naučit používat pozitivně svůj rozum. A trochu improvizovat ve skutečném světě plném lidí, kteří možná slyšeli o 4 dohodách, ale velmi pravděpodobně o nich jen slyšeli (já vím, jen domněnka..).

  Stát se dle 4 dohod dokonale asertivním, kompletně upřímným a jdoucím do všeho naplno člověkem, který se snaží nikomu neškodit je sice pěkné, ale pokud člověk není trošku opatrný, může ho to stát většinu jeho okolí. Nejspíše mu pak zbudou zřejmě jen lidé co za něco stojí. Jenže se může také snadno stát, že nezbude vůbec nikdo. Proto to chce i trošku toho rozumu při té praktické aplikaci.

  A možná trošku toho, že odpouštět je božské.. Chyby totiž dělají úplně všichni bez vyjímky.

  V rámci používání rozumu byste si měli opatřit svou kopii 4 dohod a přečíst si jí. Vlastní zkušenost je totiž vždy ta nejlepší. Já sem to jen vykostil a zbavil omáčky. A možná se něco ztratilo v procesu. Tak jen do toho..

Nějaká slova o lásce..

  Kdysi, což je přesně 5 let zpět, sem napsal něco málo o lásce. Ne, že by slušná část toho nebyla stále vcelku pravdivá, ale člověk se může vyvíjet když chce. Měnit názory. Když chce. A taky když už někdo píše, tak většinou píše z nějakého důvodu, případně pro někoho. To jsou dobré důvody napsat něco dalšího, z jiných důvodů, pro někoho jiného. Nejlépe pro sebe. Ostatně, moc lidí to tu nečte a i kdyby ano, tak na tom stejně nezáleží. Ale na čem vlastně záleží?


Tajemství

  Zajímavý cit, emoce, stav mysli, nebo jakkoliv "to" chcete nazvat. Láska je hlavně tajemství, víc než cokoliv jiného. Ne, že by na světě nebylo poměrně dost tajemství, ale zrovna tohle patří společně se smrtí a životem k těm docela důležitým a naprosto neproniknutelným.
  Co je po smrti nevíme a nedozvíme se to, dokud se nám nepoštěstí zemřít. A pak už to nikomu neřekneme. Tudíž tohle nejspíš zůstane tajemstvím navždy.
  Jak vlastně funguje život a proč vůbec žijem, je další záhada, která navzdory veškeré snaze lidstva zůstává stále tajemstvím. Nevěřte, že sme někam pokročili. Život stále stvořit neumíme. A doufám, že nikdy umět nebudeme. Ostatně, stačí co s ním děláme. Netřeba to zhoršovat, ne?
  A láska? Narozdíl od života a smrti, což si vyzkouší každý sám, láska není jistota. Někdo může zažít, někdo nemusí. Navíc to nikdy není to samé. Nejspíš protože je to přece jen o lidech. A lidé, alespoň někteří, jsou relativně unikátní bytosti.


Láska

  Že láska není tajemstvím srovnatelným s životem a smrtí? Vážně? Když namixujete správný chemický koktejl, tak výsledkem bude přinejlepším touha, nebo zamilovanost. Jenže ani jedno z toho není láskou. Nezávisle na tom čemu zrovna věřím, nebo nevěřím, je láska něco podobné kategorie jako duševní nemoci. Ostatně, příznaky a fungování nejsou moc daleko. Ale pointa je spíš v tom, že duševní nemoci jsou přesně jak název říká, nemoci duše. Že se je snažíme potlačovat neúspěšně pomocí lékům (které jsou vlastně jen drogy) a vyhrát nad nimi pomocí "léčení" těla, je jen důkaz toho, jak moc pitomé lidstvo je.

  A stejně jako nemůžete vyléčit duševní nemoc přes fyzické tělo, tak nemůžete vytvořit lásku pomocí chemie. Zamilovanost by při určité úrovni biochemických znalostí a hlavně technologie pro výrobu šla nejspíš nafingovat. Ostatně pomocí drog umíme svá fyzická těla zblbnout skvěle. Jenže zamilovanost je právě jen něco jako libovolná drogová závislost. Nic hlubšího v tom není. Proti drogovým závislostem se dá bojovat, byť ne proti všem úplně úspěšně. Proti zamilovanosti též. Zkuste bojovat proti lásce. Můžete klidně zkoušet stejně dobře vytvořit život, či zjistit co je po smrti. Ostatně, kdykoliv lidstvo zkouší jít proti přírodě, vždy prohraje. Neb lidstvo nechápe, že nejenže některé věci nemůžeme porazit, ale hlavně bysme proti některým věcem neměli ani zkoušet bojovat.


Definice

  Také bych mohl zkoušet definovat vesmír. Ne, že by to někdo nezkoušel. Ostatně, lidé milují definice všeho. Napadne mě něco nového? Nejspíše ne. Takže jak to definovat? Nejsnáze takhle.

"Láska je."

  Prosté, že? Ještě sem četl něco jako tohle: "Láska by se měla skládat ze vzájemného soucitu, respektu a přitažlivosti." Přijde mi to docela trefné. Ale, jaké to vlastně je, milovat někoho?
Upřímně netuším, tedy minimálně co se té vzájemné formy týká. Jak sem napsal, láska není jistota. Ale z té jedné strany bych nějaký ten popis měl.


Jak vzniká láska?

  Vím já? Zamilovanost je otázka chemie. Vždy vyžaduje osobní přítomnost obou osob. Protože jinak k té chemické reakci jaksi nedojde.
  Ale co vyžaduje láska? Na to mám trošku málo zkušeností, ale jde zkusit hádat. Může vzniknout podobně jako zamilovanost. Ale také vůbec nemusí. Prostě v určitém momentu zřejmě zapadne poslední dílek puzzle a místo výsledného obrazu nastane něco jako nukleární apokalypsa. Byť docela příjemná apokalypsa. Shoříte s úsměvem na rtech.
  Láska nezastihne nikoho připraveného. Spíš je to takový teroristický útok ze strany osudu, nebo náhody, jak je libo. Bum a jen čumíme co se stalo. A naprosto netušíme proč. Většinou. Logika vypadá, že neexistuje. Opravdu v lásce není žádný smysl?
  Jasně, je to otázka toho čemu chceme věřit. V náhodu, osud, smysl všeho, nebo naopak nesmyslnost všeho. Pokud si vyberu na chvíli osud a smysl všeho, tak láska obvykle dává smysl. Jediné co člověk potřebuje, je opravdu důkladně se snažit pochopit a poznat tu osobu, kterou miluje. Tedy, pokud to náhodou už neudělal předtím, ale pokud ano, tak mu dřív nebo později dojde odpověď na otázku "Proč?". A samozřejmě, je takřka nutné znát sebe. Což není pro všechny až tak úplně samozřejmé, jak sem si myslel.
  Nic z toho nezaručuje, že láska potom bude dávat smysl. Nejspíše nemusí. Láska totiž jaksi nemá žádná skutečná pravidla. A pokud je má, tak o nich nevím. Ostatně smrt a život taky žádná pravidla nevlastní. Smrt má jen jedno pravidlo, kterým je její nevyhnutelnost. Život a láska jen to, že jsou. A to jsou spíše definice než pravidla.
  Láska prostě je. Její vznik je tajemstvím. A můžem se s tím leda smířit. Na všechny otázky možná nejsou odpovědi. A i kdyby byly, tohle jedna z věcí, které vlastně vědět nechci..


Když miluje jen jeden..

  Dle jednoho filmu, se po příjezdu ambulancí ptají pacienta, aby ohodnotil svou bolest na stupnici 1-10. Možná to tak v USA je. Nemám tušení, nikdy sem tam nebyl. Ale je to dobré měřítko jako cokoliv jiného. Ztráta milované osoby je 10. Láska také. Výhoda smrti je v tom, že lidé jsou definitivně pryč. Tudíž není moc co řešit a člověk má určitou útěchu v tom, že to prostě stačí nějak přežít. Což opravdu stačí. Láska má tu nepříjemnou vlastnost, že pokud dotyčnou osobu nechcete zprovodit ze světa, nebo sebe, tak to jen tak neskončí. Samozřejmě, pokud je láska vzájemná, tak tohle řešit nemusíte. Ale tahle varianta se vidí spíš v těch filmech, než v reálném světě. Jednostranná láska je naopak docela běžnější záležitost.

  A že vám někdo někdy bude tvrdit, že nemůžete milovat někoho, "když ho vlastně neznáte" či "nejste vůbec spolu". Jo, až bude mít láska nějaká pevně daná pravidla, tak to bude fakt pěkný. Jenže svět není americké movie. A to koho budete milovat sice má určitou logiku, ale naprosto žádná pravidla. Takže dotyčným co si tohle myslí, můžeme popřát, aby se jim tahle jednostranná varianta taky poštěstila. Až na to budou duševně pomalu umírat, tak se jim můžem smát. No, mohl bych, kdybych nevěděl jaké to je. Osobně si myslím, že jsou i příjemnější způsoby jak umřít. Pravděpodobně jakýkoliv jiný. Kdyby se dala láska použít místo waterboardingu, teroristé by přestali existovat, protože by vyzradili vše na první pokus.

  Ještě bych dodal, že lidé co takhle milují poprvé (a dost možná pro ně naposled, pokud nejsou emocionálně dostatečně vytvrzení) jsou poněkud křehcí. Takže pokud se okolo vás vyskytuje nějaká takhle "šťastná" bytost, buďte trošku ohleduplní. Můžou se docela snadno rozbít. Tedy, ještě dříve, než se eventuálně rozpadnou sami. Takže, buďte ohleduplní, aspoň pak nebudete mít výčitky svědomí. Pochopitelně mírná až šílená emocionální nestabilita jde ruku v ruce s touhle formou lásky. Nečekejte, že se dotyční budou chovat nějak zvlášť příčetně. A pokud ano, tak rozhodně ne dlouhodobě.


Šťastná láska?

  Jaká je láska, když je šťastná? Jo to kdybych věděl. No, když vemu v úvahu tu jednostrannou variantu s tím, že v reálném světě věci končí spíš blbě, než dobře, tak si nejsem jistý, jestli to vůbec chci vědět. Natož vyzkoušet. Naštěstí láska není ani jistotou, ani povinností. Jinak by se lidstvo vysebevraždilo.
  Nepíšu samozřejmě vždy úplnou pravdu. Bylo by to nudné a nebezpečné. Vím jaká je láska když to vyjde, byť třeba jen na moment. Nebo pár dní. No, lepší droga není. A pochybuju, že se člověk může cítit šťastnější. Nebo pro některé z nás, zjistí jaké to je cítit se šťastný. Na ten moment. Nebo den. Což je přesně ten důvod proč lidé chtějí skutečnou lásku, proč chtějí milovat a proč chtějí být milováni. Protože chtějí být šťastní. Všichni a bez vyjímky. Nečekejte ale, že vám to někdo přizná. Pokud jsou lidé v něčem dobří, tak v tom lhát sami sobě stejně jako všem ostatním okolo. Ale já lhát nemusím nikomu.


Co dělat, když..

  Když to není ta šťastná varianta? Utéct. Tak daleko jak jen můžete. Zalézt do jeskyně a přežívat ze dne na den. Není to trvalé. Ne, že by vám někdo mohl dotyčnou osobu vymazat z paměti. Možná tak elektrošoky, nebo úraz hlavy. A za normálních okolností to dost trvá, než to půjde snést. Jak dlouho je otázka každého. Někomu rok, někomu roky. A jednodušší osoby, třeba jen půl roku. V tomhle případě je lepší být hloupější a emocionálně mrtvější. I tak to bude bolet.
  Nemůžete někoho přimět vás milovat. Klidně si to zkuste, ale nejde to. Prostě buď máte štěstí nebo ne. A pokud ho nemáte, tak moc možností není. Kromě útěku je samozřejmě možnost zůstat. V životě obvykle máme víc než jednu možnost. Ne že bysme jí vždy viděli a vnímali.
  Pokud dotyčná osoba alespoň toleruje nebo naopak má i ráda vaší přítomnost, tak můžete zůstat. V opačném případě je odchod opravdu jediné dobré řešení. Samozřejmě, že se můžete zabít. Ale zabíjet se kvůli někomu kdo vás nejenže nemá rád, ale ani netoleruje je už vážně hodně pitomé. Prostě si zkuste říct, že tentokrát to osud fakt posral a eliminujte dotyčnou osobu kompletně ze života. Ono to přejde. Časem.
  Zůstat poblíž osoby, co vás buď toleruje nebo má i ráda má svá rizika. Za prvé se musíte dokonale ovládat a nesmíte překročit určité hranice. Což znamená nebýt příliš otravní a v žádném případě nepřehánějte důkazy své náklonosti. A pokud možno, vůbec nezmiňujte svou lásku. Nikdy. Jak dlouho budete trpět? To je víceméně na vás. Většině rozumných lidí časem dojde, že to nikam nevede a dají si odchod. Určitá část zůstane.

  Rozhodnutí "zůstat" může být i konečnou. Nečekejte, že vás to v přítomnosti dotyčné osoby někdy přejde. Nepřejde. A ani to nepřestane bolet. V určitém momentě to vzdáte a vyberete si nějaký hezký či nehezký způsob jak umřít. Tipuju, že nějaký extra tuhý jedinec by to mohl vydržet i do konce normálního života. Z určitého úhlu pohledu to není až tak špatné. Proč to není špatné pochopíte jen tehdy, pokud někdy takhle budete milovat. Jen je to nesmírně bolestivé a poměr štěstí vs bolest je asi tak 1:1000. Určitou logiku to pochopitelně má, protože láska v jakékoliv formě je hodně vzácná záležitost. A kromě toho přežít lásku víckrát za život je hodně náročné. Takže i první pokus se jeví dost často jako pro vás poslední.

  Výhoda lásky je, že poté co odezní ta prvotní mírně fanatická fáze, tak většina lidí může docela svobodně uvažovat (za předpokladu, že má šanci získat nějakou vzdálenost mezi sebou a osobou kterou milují). Takže si člověk může rozhodnout jestli chce žít nebo ne. Pokud náhodou nejste schopní to rozhodnout, protože je osoba moc blízko, vemte si dovolenou. Dlouhou.


A co když..

  Zkusím zvítězit za každou cenu? Milovat za oba? Udělat cokoliv? Tak umřete. Nevyhnutelně. Nevím jestli je v takovém stavu vůbec možné uvažovat, ale pokud to jde, tak by si člověk měl zkusit uvědomit, že porazit primární síly přírody (nebo.. kdoví čeho, vesmíru?) nelze. A že nemůže prostě nikdy vyhrát. To není poraženecký přístup, to je rozumný přístup. Jenže, v tomhle stavu je málokdo rozumný. A pokud to zkusí tímhle způsobem, konec je takřka nevyhnutelný. Jen doporučuju ten konec jaksi dotáhnout do opravdového konce, protože pokud do něčeho dáte vše, tak z vás opravdu nic nezbude. A vám se povede umřít bez smrti.
  Být zombie není fajn a pokud si myslíte, že vás někdo někdy zachrání, tak to sotva. Žijem totiž ve skutečném světě, kde nejsou a nebudou nikdy zázraky. Jinak řečeno, bude na vás sráti i pes, protože budete smrdět zoufalstvím na míle.

  Takže pak budete jen trpět a trpět, dokud to prostě nevzdáte a nedokončíte co jste měli už dávno. Shrnuto a podtrženo, pokud zkusíte získat lásku za každou cenu, jediné co získáte je vlastní konec. To bych mohl snad i zaručit.


Proč?

  Proč to proboha děláme? Kvůli štěstí. Protože musíme. Protože něco v nás je tak nastavené. Naše duše pravděpodobně. Protože pokud je libo nějaký univerzální smysl existence, tak tohle je jeden z nich. Láska má spousty podob a většina z nich dává smysl existenci na téhle planetě.

A cože je ta láska? Láska je stav duše. A každá duše je jiná. Jen některé se k sobě hodí víc než jiné. A některé k sobě prostě patří.


Dodatek
Můžu se jevit jako schizofrenik, nebo prostě jen šílenec, protože moje názory si dost často mírně či více odporují. Nicméně nejsem, jen prostě nemám rád jednoduché lidi a jednoduché jednostranné názory. 

Unifikovaná teorie víry

  Tentokrát se nebudu snažit o nějaký objektivní náhled. Takže bude můj subjektivní. A mírně navážu na to co sem napsal minule.

  Taková zdánlivě nezásadní otázka pro dnešní ČR. Co je to víra? Oficiálně je tahle země z větší části ateistická, prakticky ale není. Jen nejsou všichni oficiálně zrovna křesťané. A pokud už jsou, tak se k církvi zrovna moc nehlásí. Ono z historického hlediska to je docela pochopitelné.

O co skutečně jde (aneb víra v blbosti)

  Všichni lidé v něco věří. Protože jejich pohled na svět se skládá hlavně z toho, že v něco věří. V podstatě jejich existence sama o sobě. I to, že jste ateista je forma víry. Ona se totiž dá zhruba stejně špatně dokázat existence nějakého boha, jako jeho neexistence. Leda byste zkusili věřit, no třeba v realitu. Což je něco co nedělá prakticky nikdo.

  V co tak obecně lidé věří? Třeba v dobro a zlo. A to, že dobro vždy zvítězí. To je taky pěkný mýtus. Dobro a zlo jsou čistě lidské pojmy, nikde jinde neexistují. Navíc jsou silně individuální, podle toho z které strany se na to koukáte. Někteří nacisté byli naprosto přesvědčeni, že to co dělají je správné. Nicméně prohráli a zbylé strany se postaraly, aby byli záporáky po tak dlouho jak dlouho si to lidstvo bude pamatovat. Co by se stalo kdyby vyhráli? No, záporáky by byly pochopitelně poražené strany. Dobro a zlo je totiž jen převlečený zákon džungle. Silnější má pravdu, je jedno jestli ta síla spočívá ve zbraních, intelektu, či tom, že zrovna někdo ovládá média (která jsou mimochodem jedna z nejlepších zbraní vůbec).

  A že ono pomyslné dobro zvítězí? To vyprávějte pozůstalým po libovolných obětech vražd. Co třeba taková Arménská genocida? Nebo Kurdská. Nebo nějaká jiná, třeba Hutuuové vs Tutsiové. Dobro nevítězí. Jen prostě jednou vyhraje jedna strana, podruhé jiná. A "dobro vs zlo" se dotvoří podle potřeb vítězů/většiny.

  Náš svět, který se hrdě nazývá civilizovaným, ač k tomu má velmi daleko, se řídí zákony, které jsou vytvořené lidmi, kteří je mohli vytvořit. V případě ČR také lidmi, kteří je tvoří podle toho jak jim vyhovují. A jinde to až tak moc odlišné nebude. Žádná spravedlnost k nalezení tu není, ani jinde. Jen právo silnějšího.

  Zajímavostí je to, že většina lidstva je o existenci dobra a zla, či vítězství dobra docela silně přesvědčená a věří v ně. Navzdory tomu, že realita neustále dokazuje opak. Osobně radši věřím v ráži .40 SW. Jedna rána do hlavy naprosto zaručeně zajistí moje dobro a mojí pravdu.

  V co jiného tak ještě věříme. Vezmeme něco primárního. Třeba čas. Den má 24 hodin, hodina má 60 minut. Rok 365 dní. Měsíc tak nějak různě dní. Proč? No protože tomu věříme. Protože si někdo myslel, že je dobré to takhle počítat. Že je to v podstatě úplná blbost nějak moc lidí nenapadne.
Pokud už by člověk měl nutkání nějak "správně" počítat čas, tak by měl možná začít tím, že když už teda nám kolem téhle planety rotuje nějaké to mrtvé těleso, které se shodou okolností jmenuje "Měsíc", tak by možná nebylo na škodu, aby naše časové údobí nazvané "měsíc" bylo počítáno podle fází jaksi toho tělesa. Je to bezplatné a naprosto přesné. Takový detail, že člověk je tvořen z větší částí vodou a že Měsíc ovládá komplet veškerou vodu na planetě a že by možná bylo vhodné tvořit kalendář podle toho, protože jaksi nejsme vyjímkou, když je v nás té vody tolik. Nu, asi to nikoho nenapadlo.

  Prostě to naši drazí vědci změřili, tak tomu budeme věřit a budeme přesvědčeni, že je to naprosto správně. Ve skutečnosti je dobrou otázkou, jestli vůbec jde dokázat existence času. Dle mého soukromého pozorování je to zatraceně individuální záležitost.

  Existence Boha. Nebo bohů, libovolných. Bylo by hezké, kdyby nad námi někdo bděl, hlídal, aby se nám nic nestalo, trestal hříšníky a odměňoval ctnostné. Ale vypadá to, že by to tak bylo? Co sem si tak všimnul, nevypadá. Vyvrátit existenci Boha je poměrně těžké, protože nejde tak ani o to, vyvrátit jeho existenci jako spíše přesvědčit lidi, kteří v něj věří o tom, že jejich víra je vadná. A přesvědčit někoho o tom, že to v co věří je blbost, je úkol prakticky nemožný.

  Co se Boha a bohů týká, tak sem zatím nikdy neviděl nic co by dokázalo jejich existenci. Bůh je něco jako duchové, čarodějnice, yetti apod. Dost lidí je přesvědčeno, že existují, ale nikdo to neumí dokázat. Zato existujou miliony podvodů a podvodníků. A dokonce spousta náboženství sdružujících podobně postižené.
Víra podobného charakteru jako je křesťanství je něco jako duševní postižení. Lidé co jsou dle doktorů šílení jsou obvykle docela dost přesvědčení, že jim nic není a že vzít souseda sekerou po hlavě je docela v pohodě. Většina má obvykle opačný názor. Ale v případě křesťanství to skoro nikomu nevadí, protože tahle víra je tu s námi už skorem 2000 let. A uplynulé roky jsou něco jako patent na rozum, který ostatně taky nikdo nemá.

  Pokud by byl Bůh dle křesťanského vidění světa, tak by pravděpodobně buď spláchnul svět další potopou, nebo by minimálně dal dost jasně najevo, že tady je a nelíbí se mu co děláme. A protože nedal, tak neexistuje. Ostatně, řekl bych, že už měl dost příležitostí něco říct. Asi se mu nechce.


  Samozřejmě, svět občas vypadá, že je nadesignovaný nějakým určitým způsobem, že vše funguje tak nějak logicky dohromady (tedy, když se do toho lidstvo zrovna nesere) a že nic není náhoda. Že jo?

  No i kdyby to tak bylo, tak by byla lepší otázka spíš "Proč?". Napadá mě, že kromě toho, že prostě mohl stvořit svět a vše na něm, tak to ze všeho nejvíc vypadá jako takovej pokus, co se zřejmě moc nepovedl. Teda pokud cílem pokusu nebylo zničit pokusné prostředí a vymřít na následky toho. To zatím vypadá na jedničku a je to na dobré cestě. Akorát díky hloupé lidské víře v to, že "vše dobře dopadne" a naprosté neschopnosti vidět skutečnost si toho moc lidí zatím nějak nevšimlo. A už vůbec nepřipustilo, že se tak stane.

  Další otázkou je, pokud to tak je, tak "Co z toho?" a nebo anglicky "Who the fuck cares?". Ono je to nejspíš tak, že je totiž úplně jedno jestli je svět někým či něčím stvořený, stejně tak lidstvo. Protože rozdíl mezi tím, jestli se náš běžný život odehrává ve světě uměle vytvořeném, nebo stvořeném náhodou je naprosto nepodstatný. Jinak řečeno, prostě je to úplně jedno. Existence či neexistence nějakého stvořitele je pro nás nepodstatná. I kdybysme žili v Matrixu, tak je úplně k ničemu to vědět, pokud s tím něco nemůžeme udělat. Víra v podobné věci je naprosto zbytečná.

  Tak proč to tolik lidí dělá? Proč tolik lidí věří v tyhle věci? Zlo a dobro. Čas. Boha? Odpověď je docela snadná. Je to pohodlné, dělají to tak všichni (efekt stáda) a nějaký ten řád v chaosu a víru v něco většina lidí prostě potřebuje stejně jako vzduch. Jinak by mohli zešílet. Naštěstí sem už dávno zešílel, dle běžných parametrů, takže mi to může být jedno.

  Lidé potřebují v něco věřit, stejně jako dýchat. Potřebují své iluze, aby mohli přežít další den. Potřebují své přesvědčení o tom, že vše bude ok, že vše dává nějaký smysl. Že když se budou hodně snažit, tak dojdou nějakého úspěchu. A nedokážou žít s tím, že pravděpodobně stejně jako milardy dalších nebudou nikdy ničím.


A co když..

  Když čistě logicky vezmete libovolnou věc v kterou věříte, tak jí jde obvykle docela snadno vyvrátit, nebo potvrdit. Záleží čistě na tom čemu vlastně věříte i z hlediska argumentů, které použijete. Ona totiž většina takzvané "reality" většiny lidí jsou jen kousky na sebe naskládané víry, které dohromady drží další vírou a to celé díky přesvědčení, že "to tak prostě musí být". Obzvlášť když tomu věří i sousedka odvedle.

  Pokud takhle začnete rozebírat úplně vše, tak dojdete k tomu, že za prvé je zatraceně málo věcí u kterých se dá najít jakž takž jistota "že takhle to funguje". A za druhé, že to co děláte nemá vůbec žádný smysl. Za předpokladu, že vás nezajímá co vlastně je "skutečné" a co ne. Pak to smysl má.  Samozřejmě to má také své výhody. Dá se tak dojít třeba k tomu, co je vlastně podstatné a co není. Kromě takřka garantovaného šílenství a deprese to také dává určitou míru svobody jednotlivce dělat prakticky cokoliv chcete. Za předpokladu, že člověku nevadí případné následky. Takže, co vlastně existuje bez víry?

  Třeba elektřina. Není podstatné jak funguje, ale prostě něco funguje. Když sáhnu do otevřené zásuvky, dostanu pěknou šlehu. Žárovky svítí. Počítač běží. Lednička taky. Kromě toho většina takových základních běžných věcí dokáže fungovat velmi dobře i bez víry a porozumnění tomu "že to takhle funguje". Čas je třeba lidský vynález a není třeba věřit tomu, že funguje, protože fungují hodinky. Neměříme čas hodinkami, ne.. my řídíme sebe sami hodinkami. Takový přenosný bič moderního věku.

  Když nebudete jíst, umřete hlady. Když nebudete pít, umřete žízní. Když nebudete věřit v nic víc než to co je "skutečné", tak vám pravděpodobně hrabne a umřete taky. Tudíž nic z toho nedělejte.


V co také věříme

  Lidé věří, že existuje nějaký smysl života. Samozřejmě, že existuje a je to přesně ten smysl života, který mu dáte. Jediný univerzální smysl života je totiž zachování života. Tedy úspěšná reprodukce. Tak jak je to vlastní čemukoliv živému na téhle planetě. Pročež většina lidstva radši věří tomu, že je tu i "něco víc". Tedy onen smysl života, který musí svému životu dát každý. Vlastně nemusí, to je na vás. Víra ve smysl života je totiž taky jen víra a nic víc.

  A co takhle smrt? Co pak? Další život? Mnoho dalších životů v různých podobách. Nebo nic. Nejpravděpodobnější je varianta "nic". Proč? No, protože za celou existenci lidstva neexistují věrohodné záznamy o tom, že by se někdo vrátil zpět. Jinak řečeno, nevíme. Jasně, bylo by hezké kdyby v tom všem byl nějaký smysl a zrovna reinkarnace by tomu jakýsi smysl dávala.

  Jenže, co když víra v to, že "vše má svůj smysl" je prostě jen tím čím je. Tedy jen vírou. Když se podíváme v rámci možností nezaujatě na svůj život, tak pokud zkusíme na chvíli připustit, že ve skutečnosti žádný další smysl ve věcech není, tak uvidíme, že vše je jen prostě a jednoduše totální chaos. A jediný řád, který v něm nalezneme je že vše funguje na principu akce a reakce. Jak ostatně funguje úplně vše.

  Důvod proč lidé věří v to, že "vše má svůj smysl" je to, že nalézt ve všem "smysl" nebo něco co ho zdánlivě připomíná a ohnout realitu tak aby vyhovovala vlastní logice je docela snadné. A hlavně to úžasně zjednodušuje život. Není tak těžké věřit tomu, že "nic není náhoda", ne? Naopak, je těžší se smířit s tím, že vše naopak je náhoda. A co je pravda, je čistě otázka toho čemu se vám chce věřit.

  Když člověk vezme v potaz svojí existenci jako takovou dojde k pár faktům. Jeho existence je naprosto zbytečná a jeho význam je naprosto nulový. Život jednotlivce nemá žádnou cenu. Dokonce ani život pár miliard nemá žádnou cenu. Kdyby se ze dne na den lidstvo zredukovalo na pár tisíc lidí, tak to nebude žádná ztráta. Z hlediska naší planety a přírody by to byl čistě zisk. Lidstvo jako celek nemá žádnou hodnotu a není přínosem ničemu. Teda pokud neberete virus jako přínos. A jednotlivci nejsou vyjímka.

  Smysl života? Platí co sem napsal, nějaký mu dejte, nebo se prostě jen rozmnožte a chcípněte. Účel splněn.
Chování během života? Co si urveš to budeš mít. Obecně platí zákon schopnějšího (ono totiž ne vše jde vyhrát silou, byť větší kladivo je většinou prostě větší kladivo). Morálka a zákony? Dobro a zlo? Nemají význam a smysl. Jediné co je podstatné je být na správné straně, tedy té co vyhrává. Vítězové píšou dějiny, ne poražení. A i když je psaní dějin naprosto zbytečné, tak prostě je lepší být na straně co získá a ne té co ztratí.

  Délka života bývá dneska jako ukazatel kvality. Což je docela solidní bullshit. Někdo může mít za 20 let lepší život, než jiný za 100 let. Obecně je asi fajn žít dokud to má smysl. Je dobré umět odejít včas. A že po smrti není nic? Co na tom sejde, je to jen motivace aby vše do té doby za něco stálo.


Co s vírou?

  Samozřejmě, většina lidí nedokáže bez víry fungovat. Pointa je v tom, aby člověk ovládal víru, ne víra jeho. Jako cokoliv jiného, dobrý sluha, ale špatný pán. Ano, svět může fungovat dle teorie superstrun a vše může být jen energie o určité vibraci. Může, ale i kdyby to tak bylo, tak energie vaší víry nezmění sama o sobě nic (i když by teoreticky měla). Víra sama o sobě může změnit jen člověka samotného. To, že budu celý život věřit, že vyhraju Sportku mi jí nevyhraje. Pokud si nevsadim. Možná pokud budu věřit a sázet každej den, tak to jednou vyjde. Ale šance je asi tak 1:80.000.000, takže bych to moc optimisticky neviděl.
Každopádně, když nic neudělám, tak se taky přesně to stane. Tedy nic.

   A stejně to funguje se vším ostatním. Víra sama o sobě nic nezmůže. Ovšem kombinace víry a nějaké té akce v souladu s vírou může změnit hodně. Tedy v rámci našeho malého soukromého světa. Ten velký svět sice můžete zkoušet změnit, ale na jeho změnu je třeba víry značně většího množství lidí a taky činnosti těch lidí. Pokud to dokážete, tak dobře pro vás. Minimálně do doby, než na vás někdo spáchá atentát. Nebo neunesete život celebrity a proběhnete se před rozjetým vlakem.


Dodatek

  Ještě mě napadá dodatek na téma "lidé". Obecně platí přesvědčení, že lidé se rodí jako "tabula rasa". Osobně sem tomu taky nějakou dobu věřil. Ale aktuálně sem spíš přesvědčení, že lidé se rodí plus mínus už jako něco. Něco co dotvoří nebo zpotvoří rodiče a okolí. Když se někdo narodí jako zmrd, tak prostě bude zmrdem i zbytek života. I kdyby se rodiče přetrhli. Teda pokud nějaká jeho "lepší" část nevyhraje. Ale ještě sem to neviděl, takže to pravděpodobně není možné.

  Stejně tak, když se někdo narodí jaksi duševně poškozenej a rodičové to třeba dokurví, tak to tak nejspíš zůstane po zbytek existence dotyčné osoby. Akorát to bude postupem času degradovat. Víra, že se něco zlepší je ale pěkná, ne? Jo, tak akorát hovno.

  Navzdory optimistickému přesvědčení většiny lidstva, se lidé nejenže většinou neumí změnit a už vůbec se neumí měnit k lepšímu. Naopak prakticky všichni akorát degradují. Ne, že by to nešlo změnit. Jen se nechce. A víra v to, že to jde, je taky očividně úplně k ničemu.

  A lidé dnes obecně? Všichni stojí zhruba stejně za hovno. Jediné co vás může těšit je, že stojíme v těch sračkách společně. Teda, pokud je to nějak utěšující pocit. Pro mě teda ne. Štěstí na konci duhy a jednorožci? Ne skutečností jsou jen sračky, ještě větší sračky a můžem doufat, že na konci fakt konec. Užijte si to.

Příručka o fungování skutečnosti a lidí

(bez filtru a nepasterovaná)

  Realita. Co to je? Zdánlivě jednoduchá otázka. Proč? Protože existují reality minimálně dvě.  Skutečná a individuální.

  Běžná definice dle mne je "Realita je vše co jsme schopní vnímat všemi svými smysly a rozumem." Aneb na co si mohu sáhnout, to je zaručeně skutečné. No, co se sáhnutí týká, obvykle to platí. Háček je v tom, že tahle realita závisí čistě na nás a našem vnímání.

  Pro někoho kdo se narodí slepý je červená barva asi stejně reálná jako přistání na Měsíci. Ví, že to tak nejspíš je, ale nemůže si to nikdy ověřit. Stejně tak naše smysly nám dodají jen tolik informací kolik dokážeme vnímat a už jen tím se vnímání reality pro každého liší. Lidé jsou více či méně citliví na barvy, někteří jsou i barvoslepí a tak je to v podstatě se všemi smysly. Někdo slyší jako příslovečný netopýr, někdo je hluchý jak poleno. A tak dále.

  Jenže, vnímání skutečnosti se neskládá jen z toho, že něco zaregistrujeme pomocí svých smyslů. V další řadě totiž musí mozek nějak interpretovat výstup z těch smyslů. Což pochopitelně je další věc, kterou dělá každý mozek a tedy člověk trochu jinak. A pak tu máme tu poslední  záležitost.

  Vnímání událostí

 

  Můžete si vybrat libovolnou událost ve vašem životě, libovolné svědky té události a i když se budete na něčem shodovat v tom "co se vlastně stalo", tak se většinou najde i něco na co budete mít rozdílný názor. Můžu dát extrémní příklad ze skutečnosti.

  Terorista dojede na kole ke skupince vojáků, kteří právě rozdávají školní potřeby dětem před školou. Zastaví či zpomalí a odpálí bombu. Čtyři vojáci zemřou a spolu s nimi dvanáct dětí. Což je přesný popis reality. Tedy alespoň tak přesný jak jsme se ho mohli dozvědět. To ovšem lidem vůbec nebrání udělat si velmi odlišné výklady téhle skutečnosti.

  Názor veřejnosti se v případě domoviny vojáků dělí převážně na ty, kteří si myslí, že si to vlastně zasloužili, neb jsou to žoldáci. Pro druhou část jsou hrdinové, protože se nechali hrdinsky zabít. Co se světové veřejnosti týká, tak část vidí událost jako úspěch ve válce proti Západu. A dotyčný sebevražedný útočník je hrdina. Který zcela jistě přijde do ráje. Západ si myslí, že to byl další sebevražedný magor a ti čtyři vojáci byli hrdinové.

  Která strana má pravdu? Žádná.

  Realita je totiž jen to, že jeden člověk zabil sebe a 16 dalších. Zabil je protože byl přesvědčený, že dělá správnou věc. Stejně jako byli o správnosti svého konání přesvědčení ti čtyři dospělí, které zabil. A těch dvanáct dětí? Ty pravděpodobně nebyly přesvědčené o ničem, protože místo toho aby dospěly jsou prostě mrtvé. Jen proto, že dospělí lidé se navzájem přesvěčují pomocí smrtících prostředků o své verzi skutečnosti.

  Jsem si docela jistý, že i vy máte na tuhle událost svůj názor. Otázkou není ani tak, jaký ten názor je, ale proč ho takový máte. Je vám líto vojáků? Proč? Potěšil vás útok? Proč? Nevíte, že tam byly děti? Proč?

  Odpovědí je prostě jen to, že jste se zachovali při vyhodnocování situace podle svého zkušenostního filtru, kterým jste následně přefiltrovali události a vytvořili vlastní názor. Může se shodovat s nějakou většinou, nemusí se shodovat s nikým. Ale je to vaše verze reality. Popis zkušenostního filtru je v předchozím článku.

  Pokud byste byli schopní vidět událost skutečně jaká je, tak je dost pravděpodobné, že vám bude opravdu hodně špatně. Realita, ta skutečná, bez filtrů je totiž poměrně dost odporná záležitost. A kromě toho je to dosti namáhavé zkoušet pochopit svět jaký opravdu je. Že to nejde?

  Jde, ale předem varuji, že pokud dospějete ke shodě s mými názory, tak se nebudete cítit ani o trochu lépe. Pravděpodobně spíš naopak. Svět je dosti hnusné místo, víme?

Svět je

 

  Trochu přeháním, svět není ve skutečnosti hnusné místo. Svět prostě je. Naše vnímání z něj dělá to co je. A pokud je na světě něco špatně, tak je to lidstvo, nebo alespoň většina z něj. Lidstvo je ve své podstatě virus. Což je něco co většinu lidí vlastně moc netrápí, protože vidí svět přesně tak jako chtěji vidět, ne takový jaký je. Naskýtá se otázka, proč tomu tak vlastně je?

  Aby se na tuhle otázku dala najít odpověď, je třeba nejdříve pochopit jak funguje člověk z hlediska jeho motivací v životě. Libovolný člověk, protože design je totožný. A díky tomu, že návrh je totožný, tak i mechanismus skrytý za jeho fungováním je pochopitelně také identický.

  Dalo by se říci, že design člověka je vadný. A z učité části je to pravda, nicméně prostě se nedalo předpokládat jak se věci vyvinou. To se stává, když dáte něčemu svobodnou vůli. Takže co vlastně pohání lidi?

Lidský motiv

 

  Bylo by hezké říci, že člověka pohání láska. A do určité míry je to pravda, jenže to není láska k životu a jiným tvorům, ne. Člověka v zásadě pohání jen jedna věc a to je láska k němu samému. Jinak se tomu taky říká sobectví. Přičemž asi ani jedno není tak úplně ono, je to jen určitá nadstavba pudu sebezáchovy, který je vlastní každému živému tvorovi.

  Dost děsivá vize, že člověk funguje jen na principu sebelásky, že? Navíc, je dost lidí, kteří poměrně očividně nemají rádi nejen nikoho okolo, ale hlavně a především sebe. Je to dáno tím, že tahle prvotní motivace má ráda spoustu oklik, ale vždy je přítomná, byť může být takřka neviditelná.

  Kromě toho, že člověk se má rád, tak ho pohání též biologie. Matka má za normálních okolností ráda své děti hlavně kvůli mateřskému pudu, vlastnímu též většině živých tvorů, tedy alespoň těm co jsou takto navržení. Že tomu tak není vždy je prostě proto, že člověk má svobodu se rozhodovat a některé matky nepřekvapivě dají přednost hlavně své vlastní osobě. Nebo čemukoliv jinému co zrovna jejich žebříček hodnot považuje za důležité podle nich.

  Partnery v životě hledáme nejen kvůli tomu, že nám to dělá dobře, ale pochopitelně ten prvotní důvod je biologie. A protože máme rádi jedině sebe, tak své biologii musíme učinit zadost. Teda za předpokladu, že se jí prostě nerozhodne ignorovat.

  Dá se takhle pokračovat i dál, ale není to třeba. Člověk funguje na principu sebelásky a biologie. A svobodné vůle.

  Samozřejmě, že se mnou bude dost lidí nesouhlasit, protože oni přece dělají spoustu věcí naprosto nezištně a jsou "dobří" lidé. Už jen to samotné tvrzení je vtip a dokazuje, že lidé jsou naprosto neschopní dělat věci nezištně, protože pokud někdo napíše, že "pomáhá někomu nezištně a je dobrý člověk" je poměrně jasné, že to dělá hlavně kvůli tomu, aby vypadal jako dobrý člověk. Tedy kvůli sobě. Veškerá dobročinnost je páchána kvůli vlastním a velmi osobním důvodům. Což neznamená, že je to vždy špatné, jen to prostě tak je.

  Asi skoro všichni lidé budou mít problém si přiznat, že úplně vše co dělají je kvůli nim či jejich biologickým pudům. Proč? Protože na to aby člověk dokázal vidět realitu jaká je a současně v ní žít potřebuje opravdu hodně vysokou psychickou odolnost. Naprostá většina lidstva dává přednost tomu si vytvořit svůj zkušenostní filtr, patřičně ho obarvit emocemi a používat celý život. Protože je to pohodlné. A proč to dělají? No kvůli sobě přeci.

  V podstatě nepotřebuji, aby mi někdo věřil. Jen si kvůli sobě rád uspořádávám myšlenky buď komunikací s někým, nebo prostě psaním myšlenek na papír. Že je virtuální z něj nedělá o nic méně skutečný. Ale, proč nedat pár příkladů onoho základního lidského motivu. Začneme třeba láskou.

Láska

 

  Má nesčetně podob, ale všechny jsou v základu stejné. Lidstvo se snaží tohle téma nějak uchopit, více či méně úspěšně, prakticky od doby co si umí písemně předávat informace. Pravděpodobně i předtím, ale to nezjistíme.

  Co skutečně je láska? Co to znamená mít někoho rád a proč by měla motivací být láska k sobě? No nejspíše proto, že náš objekt lásky (ať je to naprosto cokoliv) máme "rádi" či "milujeme" protože nám to dělá dobře. Ne kvůli objektu, ale naprosto čistě kvůli tomu, že nám to dělá dobře. Je vcelku jedno jestli je ten důvod víc biologický či psychologický.

  V případě normálně definovaného vztahu (dva lidé) jsou spolu ty osoby proto, že si navzájem poskytují zdroj příjemných pocitů. A pokračují v tom tak dlouho dokud to jde. O nic jiného nejde. Dalo by se říci, že láska je forma výměnného obchodu. Málokdy zrovna rovná výměna, protože jde vždy o to kdo si dokáže urvat na druhém víc a kdo naopak víc rád trpí.

  Ne pochopitelně to ti lidé nedělají vědomě. Teda pokud nejste sociopat, ti to nejspíše dokážou. Ovšem nedokážou něco cítit, takže to pro ně žádná výhra není.

Život

 

  Proč lidé žijí a pokračují v životě? Kvůli sobě, pochopitelně. Nebo snad můžete žít život někoho jiného? Překvapivé množství lidí se o to snaží a nepřekvapivé množství lidí v tom selže. Tedy všichni co to zkouší. A ani za vás váš život nikdo žít nemůže. Ale můžete to zkusit. Nechte všechny rozhodnutí, prostě úplně vše na někom jiném. Schválně jak dlouho zůstanete naživu.

  Ne, člověk je tvorem naprosto sobeckým hlavně proto, aby žil svůj život a byl schopný ho také nějakou dobu přežít. Kdyby si toho člověk byl naprosto vědomý, svět by byl značně lepším místem k životu. Divné, že? Jak by mohlo absolutní sobectví vést k lepšímu stavu světa?

Smrt

 

  Proč lidé pláčou a truchlí pro mrtvé? Proč naše takzvaná civilizace trpí takovou obsesí smrtí? Proč se bojíme smrti? No pokud jste aspoň trochu normální, tak se bojíte, protože si jste schopní přiznat aspoň trochu, že se máte rádi a když se máte rádi, tak zcela pochopitelně nechcete zemřít. Ne všichni se bojí smrti jako takové, ale spíše toho co bude pak. Smrt je jen moment, to potom je neznámá. A neznáma se bojí vše.

  A co se truchlení a pláče kvůli mrtvým týká? Lidem nejde o to, že dotyčný zemřel, lidem jde o to, že přišli o to co jim ten mrtvý dával, či dával světu. Jde vždy jen o nás.

Víra

 

  Ultimátní schopnost lhaní sama sobě. Tedy, alespoň většina běžných náboženství. Lidé se uchylují k víře, protože nejsou schopní chápat sami sebe, nejsou schopní věřit sami v sebe a potřebují něco, nějakou užitečnou lež, která by jim dala jednoduché, takřka instantní řešení jejich problémů. Je to vlastně určitá forma neschopnosti srovnat se skutečností. Přidáte další filtr před váš zkušenostní. A najednou je vše jasné, krásné a hlavně tak jednoduché. Konečně nemusíte myslet. Proč to děláte? No kvůli sobě. Myšlení bolí a realita taky.

Odpověď na původní otázku

 

  Proč je svět ve stavu jakém je? Kvůli tomu, že lidé jsou sobecké bytosti? Ne. Svět je ve stavu jakém je, protože lidé jsou sobecké bytosti a hlavně pitomé bytosti, které jsou schopné jen jedné věci. Neustále lhát sami sobě. A taky očividně naprosto neschopné vidět věci jako celek a ne jen jejich hloupé malé osobní kousíčky. Což souvisí jedno s druhým, protože právě jejich lhaní sami sobě je omezuje.

  Podobnost mezi viry a lidstvem je v tom, že virus se neumí podívat na celek a přestat žrát svojí oběť dokud je čas. Ne, virus jí sežere kompletně a pochopitelně zemře. Nicméně virus nemá na výběr. Je to jeho design.

  Ta zásadní chyba člověka a lidstva je, že nechce vidět skutečnost jaká je a hlavně nechce vidět svět jako celek, kterým je. Ono sobectví samo o sobě totiž nemusí být nějak negativní. To, že děláte dobré věci pro někoho jiného kvůli sobě (byť třeba nevědomě) vůbec nic nemění na tom, že děláte dobrou věc.

  Problém je v tom, že lidé jsou omezení. Nechápou, že jsou součástí světa a že kdyby se laskavě všichni snažili, aby svět fungoval lépe tak následně bude i jim značně lépe. Nemají se snažit kvůli ostatním, mají se tak jak jsou nadesignovaní, snažit hlavně kvůli sobě.

  Bude člověku lépe, když tohle vše pochopí a přijme? Možná, možná taky zešílí. Ale, žijem kvůli sobě, tak si zkuste přiznat, že sami sobě za něco stojíte a mějte se o něco víc rádi. Třeba pak zkusíte změnit k lepšímu aspoň svůj malý osobní svět a všechno v něm. Kvůli sobě. Ostatně, je to váš svět, nikdo to za vás neudělá.

Co zbylo

 

  Většina toho co jsem popsal je otázkou podvědomí, málokdo funguje s vědomím, že dělá vše kvůli sobě, už proto, že málokdo si to umí přiznat, nebo na to vůbec přijít. Lidé málokdy chápou proč dělají to co dělají a jediné na co většinou přijdou jsou různá jména pro různé zástupné důvody. Protože mají své filtry víry, emocí a zkušeností a mají je tuze rádi. A přemýšlení je tak těžké.

  Zajímavá věc na tom co víte není, že "vědomosti znamenají moc", ale že se dají k něčemu použít. Třeba i k dobrým věcem. Nebo špatným. To je na vás.

Zrcadla

"Činy a slova jednotlivce jsou odrazem jednotlivce samého."

To samé by se pravděpodobně dalo říci i o národech. Otázkou jest, proč to tak vlastně je? A jestli to tak opravdu je. Pro odpovědi na tyto otázky musíme jít na začátek, tedy ke stvoření jedince - člověka. Možná ještě dál až k principu fungování existence samotné.

Existence funguje ve většině případů na principu úplné vyváženosti. Nic nikdy nemizí, vše obíhá v uzavřeném okruhu. Akce vyvolá reakci a reakce zase další akci a znovu. Tohle vše funguje jak ve velkém provedení, například vesmíru, tak ve velmi malém, třeba atomů. Člověk je někde mezi tím a neb je součástí obého, tak to pro něj platí též.

Jak vznikne člověk? Teoretického nácviku se účastní miliony lidí denně, ale to je jen startovní reakce. Pomyslná počáteční reakce, která končí zrozením člověka - fyzické schránky. Teorie říká, že děti jsou tabula rasa - prázdný list papíru. Což je sice pěkná teorie, ale není tak úplně správná. Lepším příměrem by byl prázdný list papíru na kterém byl položený jiný list papíru na který už někdo psal. Co psal nebude čitelné, ale samotný otisk bude ovlivňovat co se napíše dál.

Člověk se učí formou akce-reakce od nejmenšího věku, protože je to ten nejsnazší způsob učení. Pokud sáhnete na oheň, spálíte se a jste poučeni, že k plameni je třeba trocha respektu a nesahat. Když zataháte kočku za ocas, zjistíte, že to také není nejlepší nápad. Toto je základní forma učení pomocí akce-reakce.

Druhá možnost učení je kopírování. Tak se naučíte třeba jazyk. Někdo vám ukáže na auto a řekne slovo, vy ho zopakujete a zapamatujete si ho. Slovo zkopírováno. Děti jsou obecně dobré v tom opakovat jak to co dospělí říkají, tak to co dělají. Pořád je to ale jen systém akce-reakce, protože musíte dát podnět, třeba říci slovo a ukázat, aby došlo k nějaké reakci. Kde není akce, není reakce.

A to je v podstatě vše o tom jak se učíme.

Co a jak se člověk za život naučí, je částí jeho samého. Otisky na papíře jsou ty části co se nedají naučit. Základní povaha, talent, intelekt, krása. Tohle a co se naučíme nás tvoří.

Realita

 

Vše kolem nás má nějaký efekt na nás samotné. Protože v naší realitě je vše provázané se vším. A přesto reakce ostatních lidí na nás samotné mají pramálo společného s námi a většinu s nimi.

Problém s učením je ten, že systém akce-reakce nefunguje vždy jen v pozitivním směru a že nekopírujeme jen správné věci. Kdyby to tak bylo, celý svět by byl šťastný a spokojený. Jenže není.

Když bude někdo pravidelně bít své děti, jen protože se odváží mluvit, nejspíše toho ve svém budoucím životě ty děti příliš nenamluví. Nebudou vyjadřovat své názory. Budou mít poškozené sebevědomí. Následky budou dalekosáhlé a komplexní. Budou se lišit podle vrozených vlastností dítěte a jeho okolí, ale vždy se nějak projeví. A přitom je to jen následek jednoduché akce a reakce. Mluvíš? Dostaneš přes hubu.

Následky agrese se ale nemusí projevit jen strachem. Akcí je agrese, reakcí je strach. Ale když pokračujete dál, tak strach jako akce plodí zase agresi. Když dívku někdo přepadne a znásilní, bude mít strach. Ale dříve nebo později se projeví nějaká forma agrese. Buď k sobě samé  - sebepoškozování, nebo k druhým. Pořídit si zbraň po takové události je normální reakce. Principem obrany pomocí zbraní je použít agresi k eliminaci agrese druhé strany a nastolení opačného stavu, kdy se bojí agresor a oběť se stává agresorem.

A je docela dobře možné, že původní agresor byl jen tím mláceným dítětem, které neznalo nic jiného než strach a agresi a tak to co se naučilo, používalo i ve svém dalším životě. Když si člověk přečte životopisy některých sériových vrahů, tak získá docela dobrou představu co vlastně stálo za jejich činy. Napovím, že někteří z těch známějších opravdu neměli šťastné dětství.

Důvod proč se nestává z každého týraného dítěte sériový vrah je ten, že ne všichni na tom jsou tak špatně v průběhu dětství a života a záleží na nesčetných kombinacích podmínek a zkušeností. Je velký rozdíl jestli jste týrané dítě ve slumu, nebo týrané dítě s milionářskými rodiči. Stejně tak má každý člověk určitou základní povahu, která se dá učebním procesem buď ničit, nebo vyvíjet.
Každý má jiný bod zlomu a co zažil může vzdálenost k tomu bodu buď prodloužit nebo zkrátit. Takže každý sériový vrah měl v životě určitý bod zlomu, kdy se z něj stalo to co se z něj stalo. Ale nikdy to nebyla vina čistě jen jeho okolí. Okolí si ho vytvořilo, ale konečná volba byla jen na něm. Proto mají lidé svobodnou vůli, byť její funkčnost může být dost zásadně ovlivněna právě tím co se člověk za život naučil a jeho okolím.

Můžem tomu říkat polehčující okolnosti, ale ne omluvující okolnosti.

Stejně je to s kopírováním. V dospívání většina dospívajících vyzkouší různé drogy. Proč? Protože to dělají ostatní. Stejně tak když jeden z rodičů řeší své problémy alkoholem. Obojí je reakcí na kterou učiníme nějakou reakci, ať už vědomě či podvědomě. Můžeme se stát narkomanem, alkoholikem, nebo bojovníkem proti obojímu. Či případně se jen neúčastnit. Nedělat nic je totiž také možnost, byť ne vždy zrovna snadná.

Zkušenostní filtr

 

Všechno naše učení v životě vytváří neustále se doplňující zkušenostní filtr. Zkušenostní filtr je to co nám zabrání sáhnout do ohně podruhé poté co se poprvé spálíme. Je to způsob jak vnímáme svět kolem sebe. Též je to způsob jak pokračujeme v neustálém učení.

Pokud se dítě prostitutky dostane do finančních problémů, jeho zkušenostní filtr mu napoví, že to co dělala jeho matka je také způsob jak se dostat k financím. A v závislosti na tom jak se rozhodne se bude ten filtr vyvíjet dále. Když to zkusí a uspěje, bude dotyčná osoba povzbuzená k pokračování a ve zkušenostním filtru bude mít uložené, že je to ověřený a funkční způsob řešení životní situace. Vzhledem k tomu, že jeho matka nezpochybňovala morálnost takového konání, tak jí nezpochybňuje ani zkušenostní filtr onoho člověka. Prostá kopie části filtru. Děti málokdy zpochybňují své rodiče.

V případě, že prostituci zkusí a první zkušenost bude dostatečně příšerná a míra zoufalosti nebude dostatečně vysoká (bod zlomu patřičně daleko), tak se do filtru zapíše možnost prostituce jako nepřijatelná a dotyčná osoba bude hledat jiné způsoby získávání financí. Je to značně nepravděpodobné vzhledem k okolí a výchově, ale určitá šance je vždy.

"Zkušenostní filtr ovlivňuje vše podstatné v životě. To jak reagujeme na různé situace. Tedy to čím jsme."

Pokud je váš otec muslimský fanatik, který vás naučí, že ženy jsou podřadná stvoření a správný způsob řešení nevěry je buď ukamenování nebo polití kyselinou, tak ve chvíli, kdy vás žena podvede je slušná pravděpodobnost, že vám váš zkušenostní filtr nabídne zrovna tyhle dvě možnosti řešení. A nejspíše vám to pokud žijete v muslimském světě nepřijde ani moc zvláštní. Nicméně protože jsou i lidé co disponují přese všechno dostatečnou silou vůle a schopností sebeuvědomění, tak je možnost, že neuděláte ani jedno a prostě to necháte být, nebo jí jen zmlátíte. Váš zkušenostní filtr se upraví podle toho co jste učinili a je určitá šance, že ani příště jí nenecháte ukamenovat či vykoupat v kyselině. Což je důvod, proč nejsou všichni muslimové teroristi a proč nejsou všichni v USA zdroj veškerého zla na Zemi. Možnost volby.

"Zkušenostní filtry stejně tak osobnost člověka jsou unikátní."

Čímž je řečeno, že každý člověk je unikátní a vidět svět očima někoho jiného je možné jen tehdy pokud opravdu hodně chcete a snažíte se, ale ani pak to nejde dokonale.

Zkušenostní filtr je též to co stojí za tím, jestli si s někým rozumíme více či méně. Pokud mají dva lidé stejný názor na jednu věc, jejich zkušenostní filtry jsou si v něčem dostatečně podobné. Což neznamená, že si budou rozumět ve všem, ale můžou se spojit v rámci té jedné věci. A založit třeba politickou stranu, nebo teroristickou organizaci, nebo bordel. V podstatě se to moc neliší.

Praxe

 

Představte si, že jdete do po ulici a vrazí do vás nějaký člověk. Omluví se a jdete dál. Zatočíte za roh a vrazí do vás jiný. Neomluví se, vytáhne nůž a ubodá vás.

Kde byla vaše chyba? Nikde. Byli jste jen akcí, díky které nastala reakce podle zkušenostních filtrů těchto dvou lidí.

Číslo jedna byl dítě dvou homosexuálních rodičů, kteří ho velmi milovali a učili ohleduplnosti k druhým. Dnes má ženu, dítě a slušnou práci. Byl zaujatý psaním na mobilu a tak si vás nevšimnul a protože jeho zkušenostní filtr říkal, že má být slušný a je v zásadě dobrý člověk, tak se vám omluvil. Možná přidal i úsměv.

Číslo dvě byl dítě prostitutky a notorického agresivního alkoholika, který jí později zavraždil. Většinu počátku svého života se válel ve sračkách, později ho otec mlátil a znásilňoval, potom co ho na podmínku pustili z vězení. Už otec jeho otce byl násilník. Otec čísla dvě se znásliňovat naučil ve vězení na mladších spoluvězních. Notorický agresivní alkoholik však neměl moc dlouhý život. Číslo dvě ho ve svých dvaceti letech ubodal, protože číslo dvě v té době po jedné ráně lahví od svého otce přešel bod zlomu a řešení věcí agresivně bylo od začátku života v jeho zkušenostním filtru a tak problém vyřešil dle něj. Stal se z něj sériový vrah homosexuálů a alkoholiků. A proč vás ubodal? Po obědě jste si dali pivo a možná ste vypadali trošku teple.

Ano praktický příklad je poněkud drsnějšího ražení, ale je to ukázka toho, že co vaše okolí dělá s vámi nemusí mít vůbec nic společného. Dáme si ještě jeden.

Jste malíř, většina vašeho okolí říká, že dobrý. Myslíte si sám o sobě, že jste docela průměrný. Ukážete své poslední dílo, na které jste opravdu hrdý, známému, který od vás ještě nic neviděl, ani neví, že malujete. Dočkáte se pohrdání a kritiky, dle vás neúměrné kvalitě díla (člověk umí ohodnotit svou práci, časem se dá naučit co se lidem obecně líbí a co ne, taky jeden takový zkušenostní filtr). Přemítáte, proč jste se dočkal takové kritiky. Udělal jste snad něco špatně? Obraz vám přijde dobrý. Zeptáte se tedy jiných a dočkáte se naopak nadšených reakcí.

Proč jeden z nich reagoval jinak? Ano, mohl mít jiný vkus, ale proč pohrdání a tvrdá kritika. Proč nazval vaše zatím nejlepší dílo dětskou kresbou? Normálně to nemůžete udělat, ale uděláme si malou sondu do života dotyčného.

Váš neurvalý kritik jako malý rád maloval. Jako většina dětí. Otec ignoroval jeho i jeho snahy, byl příliš zaměstnán (obvyklá výmluva). Matka ho nikdy neměla moc ráda a kdykoliv mohla mu více či méně předhazovala, že chtěla holčičku. Nakonec se mu narodila sestra, kterou jeho matka preferovala. I ta malovala jako malá a všude visely její obrázky. Jeho matka je považovala za nejlepší na světě. Kdykoliv on něco namaloval, byl odmítnut se slovy ať už s těmi blbostmi přestane, že mu to stejně nejde ať jde radši ven s klukama hrát fotbal. Nesnášel sport. Nesnášel svou malou sestru. Když dospěl, zůstalo mu pohrdání jakoukoliv formou umění a rád kritizoval ostatní, protože to je to co se naučil od své matky, jeho zkušeností filtr toho co je správné. Dávalo mu to pocit nadvlády. Také měl slabost pro malé holčičky a rád jim ubližoval.

Jak to souviselo s vámi či kvalitou vašeho díla? O nic víc než vaše předchozí vražda.

Vaše chování je vždy akcí pro druhé, které spustí nějakou reakci na druhé straně. Ta reakce bude vybrána podle jejich zkušenostního filtru a jejich povahy a v neposlední řadě jejich vůle.

Reakce lidí se, podle toho jak moc je znáte, dá do určité míry předvídat. Pokud si dáte tu práci a opravdu zkusíte pochopit ostatní lidi, časem zjistíte, že jejich reakce mají máloco společného s vaší osobou a skoro vše společné s tou jejich. Že jejich reakce na vaše akce, jsou vlastně jen zrcadlem jich samotných.

Poučení? Řiďte se vlastním rozumem a neberte si nic moc osobně.